Nobelovu cenu za literaturu od roku 1901 uděluje Švédská akademie „za nejvýznačnější literární dílo v ideálním směru“. Jde o nejprestižnější ocenění pro spisovatele a básníky z celého světa, i když – přiznejme si, v oceňování hraje jistou roli i politika.
Chtěla bych pro sebe i pro vás sepsat malé info o jednotlivých laureátech ceny a jejich knihách. Pokračuju další trojicí, laureáty Nobelovy ceny z let 1934-1937. Za co byli ocenění? Najdeme mezi nimi něco, co by lákalo k přečtení i dnes? A co si od nich přečíst?
1934: Luigi Pirandello
Italský básník, spisovatel a dramatik (1867-1936). Pocházel z bohaté sicilské rodiny. Nejdřív psal básničky podle vzoru Goetha a antiky, potom povídky a nakonec romány a divadelní hry. Prosazoval “poetiku humoru”, která má právě pomocí humoru odkrýt masku tragické skutečnosti.
Nejznámější je jeho tragikomický a existenciální román Nebožtík Mattia Pascal (1904), hra o bláznovi, který si hraje na císaře Jindřich IV., a “divadlo na divadle” Šest postav hledá autora (1921), ve kterém na fiktivní divadelní zkoušku přijde 6 lidí, kteří místo hry vyprávějí o svých životech.
Tyto i další díla byly i zfilmovány, naposledy Šest postav hledá autora v roce 2004 ve Francii. Nobelovu cenu získal oficiálně „za jeho smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění“, neoficiálně jsem slyšela něco o podpoře od Mussoliniho, jehož režim obdivoval.
Knihy a hry vycházejí i v češtině, ale číst fašistu se mi příliš nechce. Ale možná zkusím Šest postav hledá autora.
1935: cena nebyla udělelna
1936: Eugene O’Neill
Americký dramatik irského původu (1888-1953). V mládí žil jako bohém, anarchista a dobrodruh. V letech 1914-15 studoval dramaturgii na Harvardu. První úspěch sklidil za jednoaktovku Východním směrem do Cardiffu, kterou napsal pro spolek Provincetownští herci.
Od roku 1920 začal psát hry pro divadla na Broadwayi. Z nich se nejvíc proslavila hra Smutek sluší Elektře na motivy antické báje. V jeho hrách je důležitá psychologie postav, motivy odcizení, incestu a sebevraždy. Jeho vrcholné drama s autobiografickými prvky Cesta dlouhým dnem do noci bylo uveřejněné až po jeho smrti.
Nobelovu cenu obdržel „za jeho dramatické dílo, charakterizované mocnou působivostí, čestností, silnými city a svébytným pojetím tragičnosti“. Mimo toho získal 4x Pulitzerovu cenu. Jeho hry byly mnohokrát převedené do filmů, ve kterých hrály největší hvězdy své doby (Sophia Loren, Katharine Hepburn ad.).
No, docela mě to láká. Jen se bojím, abych z té tragičnosti nechytla depku…
1937: Roger Martin du Gard
Francouzský spisovatel a dramatik (1881-1958). Vystudovaný archivář, puntičkář pálící vlastní nedopsané knihy, spolupracovník Andreho Gida. Po první světové válce začal pracovat na osmidílné protiválečné románové kronice Thibaultové. V jejích posledních dílech už se vyjadřuje proti nastupujícímu nacismu.
Ve svém díle uvažoval nad smyslem života, o boji za pravdu a opravdovost a nalezení důstojnosti člověka. Mimo románů napsal několik esejů, např. o Andre Gidovi. Nobelovu cenu získal „za uměleckou sílu a pravdu, s níž v románovém cyklu Thibaultové zachytil lidské konflikty a významné aspekty současného života“.
Česky vyšly všechny jeho romány, ale popravdě – proč bych je dnes měla číst? Kdybych chtěla něco protiválečného, sáhnu raději po kratší Válce s mloky nebo po zábavnějším Pánovi prstenů.
To Read/Watch List
Dnes to u mě vyhráli dva dramatici. Raději bych viděla jejich hry na divadle, popř. převedené do filmové podoby, protože divadelní hry v knižní podobě se mi většinou nečtou dobře. Nebo můžu zkusit obě možnosti.
Luigi Pirandello: Šest postav hledá autora, nakl. Artur, 2008
Eugene O’Neill: Smutek sluší Elektře, Dilia, 1992
Smutek sluší Elektře – hra, Národní divadlo, televizní záznam z roku 1991
Eugene O’Neill: Cesta dlouhým dnem do noci, 1988 nebo 1998
Long Day’s Journey Into Night (Cesta dlouhým dnem do noci), 1962 – film
Chci napsat komentář