Teaser Tuesday 25: Meluzína, dívka jménem Ema

10/03/201502/11/2015

Původní Teaser Tuesday pořádá blog Should Be Reading. Já si ho trošku upravila po svém: chci s vámi sdílet krátkou ukázku z knihy, kterou mám momentálně rozečtenou, a říct vám svoje dojmy z knihy. A budu jen ráda, když mi na oplátku napíšete, co zajímavého čtete vy.

Tento týden čtu knihu s názvem Meluzína, dívka jménem Ema. Jde o druhý díl trilogie Sanatorium podvržených, kterou napsal Ondřej Netík. Podvrženci jsou nesmrtelní skřítci ve smrtelných tělech lidí, většinou dětí. A sanatorium je ústav pro sirotky a děti s psychickým onemocněním. Ve dne tam panuje naše známá realita a bolestná beznaděj, v noci (a v neděli) se podvržení proměňují do svých skřítčích podob a hrají pro potěchu správce země Beznaděj divadlo. A za sanatoriem roste temný les šílenství…

“Snění, v jiné dny zatlačené po celý den do divadla, v neděli rozpustile pouštělo své úponky i do přízemí, ale většina pacientů naštěstí neměla tak citlivou duši, aby mohla něco takového spatřit.”

(Meluzína, dívka jménem Ema, str. 109)

Hlavní hrdinkou druhého dílu je sedmnáctiletá dívka Ema. Potýká se nejen s hrozivým tajemstvím země Beznaděj, s její minulostí i současnou válkou s Temným lesem, ale i s vlastní vinou za smrt mladšího bratra nebo s platonickou láskou mladého bojovníka. Často si sama se sebou neví rady. Ještě neví, co umí. Bojuje se svým egoismem a hledá svoje místo v podivném, pokřiveném světě.

Je jen na nás, jak toto mnohovrstevnaté podobenství budeme brát. Jako čisté fantasy, které vypráví o skřítcích se zvláštními schopnostmi a zvláštními pravidly pro život i smrt? Jako zvláštní příběh o dospívání a hledání lásky, pravidel a své vlastní identity? Nebo jako procházku zákoutími pokroucené a bolavé duše psychicky nemocné dívky?

Každopádně já si v tom ten svůj úhel pohledu a svoje zrcadlo našla.

“Blížil se oběd a Ema, na kterou doktor již třikrát řval kvůli nedodržení řádu, se raději zavřela v pokoji. Nenáviděla jeho i sebe. Musela se teď koupat s ostatními pacienty, za což se styděla, připadala si jako obyčejná a šílená součást stáda… Všechna ta nařízení a příkazy v ní ubíjely snění. Víru v kouzla a druhý svět, který se jí začánal znovu odcizovat.

Banalita řádů zasáhla celý blok. Divadlo již nemělo s příchodem noci sílu ovládnout budovu, zmohlo se sotva na schody ze sklepa.

… Z přízemí zaznělo krátké zazvonění, čas oběda. Ema se automaticky zvedla a vyšla z pokoje. Na chodbě se zařadila do davu, který scházel do jídelny. Nakolik se od nich ještě lišila? Snad jen tím, že zemře později než většina z nich. Jenže ani tomu moc nevěřila. Ještě párkrát se pohádá s doktorem Rabblem, a ten ji zařadí na pokoj F01. A tam se umírá rychle.”

(Meluzína, dívka jménem Ema, str. 150n)