Gaiman a spol: Sandman 4 – Údobí mlh

19/04/201503/06/2015

Znáte komiksy o Sandmanovi? Tentokrát jde o ucelený příběh a hlavním hrdinou toho příběhu je sám Pán snů. Proč to tak zdůrazňuju? Protože to vůbec není pravidlem – polovina kapitol druhého dílu se věnuje osudům Rose Walkerové, třetí díl zase obsahuje čtyři na sobě nezávislé příběhy. Tentokrát Neil Gaiman vypráví děj klasickým způsobem, ne jako mozaiku, ze které si čtenář skládá celek.

Dokonce je tak “klasický”, že v záhlaví kapitol stručně vypisuje děj, tak jak se to dělávalo někdy v 18. století nebo v pohádkách pro děti. Třeba… “Díl 1, v němž se Pán snů hotoví k návštěvě pekelné říše, dojde na loučení i přípitek a v Pekle se po svém způsobu začne připravovat i Ďábel.” Taky na vás dýchlo něco ze starých příběhů?

V nulté kapitole autor představuje (konečně!) rodinů Věčných, tedy 6 z jejích sedmi členů: Touhu, Zoufalství, Osud, Delirium, Sen a Smrt. Svolal ji Osud. Ze setkání odchází Sen s tím, že musí napravit nespravedlnost a vysvobodit z pekla jednu duši. Duši Nady, jeho lásky z Příběhů v písku (součást 2. dílu), kterou do pekla sám kvůli své pýše odsoudil.

Pán snů hraje podle klasických pravidel. Ohlásí v pekle svůj příchod, rozloučí se s přáteli, nasadí si svou mocnou přilbu a projde do pekla hlavní bránou, aby se utkal s jeho vládcem, Luciferem. Ale Lucifer podle pravidel nehraje. Nechá překvapenému Sandmanovi celé peklo bez boje. Jenomže prázdné.

Místo očekávaného souboje “na pěsti” se tak dostáváme do soutěže o peklo, které by teď chtěl vlastnit každý a výměnou za jeho klíč přináší Sandmanovi zajímavé nabídky i výhružky. Mezi zájemci se objevuje Ódin, Thor a Loki, bohové japonského šintoismu i starého Egypta, Gaimanem vymyšlení vládci víl, bohové řádu a chaosu i zástupci křesťanského Pekla (Azazel a spol.) a Nebe (andělé Remiel a Duma).

Jak se Sandman rozhodne? Co získá a co bude muset oželet? Komu připadne peklo? A uvidí se ještě někdy s Nadou?

Mimo ústředního příběhu tu najdeme ještě jeden vedlejší, který s hlavním téměř nesouvisí. Je tu snad jen pro dokreslení skutečnosti, co pro lidi (konkrétně pro jednoho malého sirotka) znamená to, že se peklo vyprázdnilo a jeho obyvatelé se vrátili zpátky mezi živé. A je to fakt smutný příběh.

Jako vždy hodnotím 10/10 a doporučuju k přečtení. Příběh můžete číst i bez znalosti předchozích dílů, ale s jejich znalostí si ho víc užijete. Budete vědět, co přesně bylo mezi Sandmanem a Nadou, stejně tak líp pochopíte, proč se Sandman tak bojí jít znovu do pekla a proč mu pak Azazel nabízí démona Choronzona.

Tentokrát to není moc jako recenze, protože mám pocit, že bych se opakovala. Přečtěte si, co jsem psala o minulých třech dílech a přidejte nadšení z toho, že jsem konečně viděla šest Věčných na jedné stránce a pak si přečetla velmi originální příběh plný bohů a démonů a přesto velmi, velmi lidský.

Jediné, o čem se chci ještě zmínit, je příběh posledního obyvatele pekla: Breschau z Livonska (jméno nehledejte, je vymyšlené). Připoutaný a zmučený odmítal odejít, i když ho k tomu Lucifer vyzval. Proč? Je to něco, co je pro Gaimana typické. Nepřepisuje tu jenom staré komiksy a mýty, ale celá náboženství a celé představy o lidské vině, duši – a lidské velikosti.

Lucifer: Ty! Neslyšels mé prohlášení? Jsi volný.

Breschau: Já… nechci… odejít.

Lucifer: Ale odejdeš.

Breschau: Vy… tomu… nerozumíte. Já jsem Breschau.

Lucifer: A?

Breschau: Dostává se mi spravedlivého trestu za zločiny, které jsem spáchal, dokud jsem byl naživu. Neb mé zločiny byly zrůdné.

Lucifer: Mě tvoje zločiny nezajímají. Chci, abys vypadl.

Breschau: Jsem Breschau… znásilnil jsem… koupal se v krvi… (vynechávám podrobnosti) a tohle je můj trest.

Lucifer: Musíš jít.

Breschau: Neslyšíš, ďáble? Zabil jsem –

Lucifer: Slyšel. Zabils řadu lidí, kteří by touhle dobou byli dávno mrtví. No a? K téhle skále jsi přikovaný jedenáct set let. To už ses nemučil dost?

Breschau: Já nemučím sám sebe. To je pomsta páně – neslyšels? Jsem –

Lucifer: Breschau. Ano, já vím.

Breschau: Ale… já… jsem…

Lucifer: Stačilo. Jdi.

…

Lucifer: Proč mě smrtelníci obviňují ze všech svých malých poklesků? Užívají mého jména, jako bych jim celý den seděl na ramenou a nutil je páchat činy, které by jim jinak připadaly odporné. “Ďábel mě k tomu svedl.” Nikdy jsem nikoho k ničemu nesvedl. Nikdy. To oni vedou své titěrné živůtky. Já je nevedu za ně.

… Mluví o mně, jak obcházím a kupuju duše jako trhovkyně na trhu. Ani je nenapadne zeptat se, co bych z toho měl. Já duše nepotřebuju. A jak může někdo vlastnit duši? Ne. Patří sami sobě…

…jen si to za žádnou cenu nechtějí přiznat.

(Údobí mlh, díl 2, str. 10, 11, 12, 18)