Nobelova cena za literaturu 1974: Eyvind Johnson + Harry Martinson

Tak trošku úlitba švédským bohům – dvojitá nominace spisovatelů ze země, kde Nobelova cena vznikla a kde se uděluje, navíc dvěma členům Akademie, která o cenách rozhoduje. Za to si vysloužili víc kritiky, než unesli…

Nobelovu cenu za literaturu od roku 1901 uděluje Švédská akademie „za nejvýznačnější literární dílo v ideálním směru“. Jde o nejprestižnější ocenění pro spisovatele a básníky z celého světa.

Eyvind Johnson

Švédský spisovatel (1900-1976). Byl chudým sirotkem, místo školy sháněl živobytí. Vypracoval se ale a samostudiem se stal velkým znalcem evropských dějin. Přesvědčením byl socialista, humanista a za války podporoval uprchlíky z nacisty okupovaného Norska.

Nobelovu cenu dostal “za vypravěčské umění, které širokým rozhledem objímá země a věky ve službách svobody”. Moc šťastný z ní ale nebyl, naopak se pravděpodobně stala začátkem jeho konce (zemřel 2 roky po jejím udělení). Spekulovalo se totiž o tom, že k jejímu udělení vedly politické důvody a že si ji možná víc zasloužili další žhaví kandidáti – Graham Greene, Vladimir Nabokov nebo Jorge Luis Borges. Ostatně, kdo z nich je dnes známější a čtenější?

Námět knih čerpal Eyvind Johnson často z historie, kterou si zamiloval: Za časů jeho milosti (o osudech langobardské rodiny za časů Karla Velikého – za knihu mu byla jako prvnímu udělená cena Severské rady za literaturu), Sny o růžích a ohni (o čarodějnických procesech ve Francii 17. století).

Zaujmout může i psychologický román na motivy Odysseovy poutě Břehy a příboj nebo Po všechny dny života – román o lásce, která nekončí.

Po tomto autorovi je pojmenovaná Cena Eyvinda Johnsona.

Harry Martinson

Další švédský spisovatel (1904-1978). Také on byl sirotek, v 16 letech se stal námořníkem. Debutoval jako modernistický básník ve sbírce Fem unga (Pět mladých, 1929). Populární se stal jeho román Kopřivy kvetou, ve kterém použil autobiografické prvky – je o chudém chlapci, kterému všichni ubližují, ale on nachází útěchu v přírodě.

V roce 1956 vydal veršovaný sci-fi epos Aniara o posádce kosmické lodi, která pluje vesmírem bez možnosti návratu na Zemi. Něco jako Červený trpaslík, ale ve verších a naprosto vážně. Ve Švédsku byla kniha poměrně populární, dokonce na její motivy Karl-Birger Blomdahl zkomponoval operu.

Harry Martinson měl rád přírodu, obdivoval buddhismus, rád cestoval – své zápisky z cest spojil do několika cestopisů (česky Cesty bez cíle). Stejně jako Johnson měl i Martinson problém s kritikou za to, že dali Nobelovu cenu zrovna jim. Nedlouho poté onemocněl, zemřel 2 roky po Johnsonovi.

To Read List

Knihy obou autorů v Čechách sice vyšly, ale naposledy ještě před rokem 1989. Možná v té době hrálo svoji roli i to, že se oba považovali za proletáře. Ne že by psali vyloženě špatně, ale obávám se, že existuje plno zajímavějších knih… Tak snad jen něco na zkoušku:

Eyvind Johnson: Za časů jeho milosti, nakl. Svoboda 1977

Harry Martinson: Aniara, SNKLU 1966 (překlad Kamil Bednář)