Na každé cestě je nejdůležitější první krok. V případě domu to není ani zdaleka to, že ho koupíte nebo postavíte, ale to, že se rozhodnete, že ho prostě chcete. Vlastní dům, malý domeček, nebo aspoň nějaký obyvatelný příbyteček. Doopravdy to chcete, jste na tu zodpovědnost a obrovský životní krok připravení, nebo ještě raději ne?
Mně docela dlouho vyhovovalo, že na mně toto břemeno neleží. Část mého života jsem tuto starost nechávala na jiných, dalších pár let jsem se bez domu cítila svobodnější, flexibilnější. Nechtěla jsem se vázat. Nebyla jsem na takový závazek zkrátka připravená.
Ubytovala jsem se v panelákovém podnájmu v Brně a jako zázemí trvalého bydliště (plus odkladiště věcí, které nepotřebuju nutně každý den ke svému životu) jsem využívala pokoj v domě mých rodičů (jejich dům je opravdu velký).
Postupně mi ale začalo vadit pár věcí. Nejdřív to, že nemám zahradu. Odmalička jsem byla zvyklá vyběhnout naboso do trávy, brát si svačinu na zahradu nebo oběd na terasu, každý den prozkoumat, co nového roste, rýpat se v hlíně. Hladit stromy a kochat se květinami (tedy v mém případě spíš slídit, co se kde dá sežrat).
To ale nemusí být důvod ke koupi domu. Stačí zahrada. U nás v Bystrci je příroda i zahrádky blízko, není problém. Tak jsme to taky řešili do loňského roku – starali jsme se o zahradu někoho jiného.
Jenomže… Nebyla hned u domu, museli jsme na ni skoro hodinu cestovat, takže jsme se tam dostali maximálně 1x týdně. Nemohla jsem si říct, kde a jak a co chci. Permakultura potřebuje delší čas a jiný přístup. Kostival mi vždycky někdo pokosil. A zkuste dlouhodobě investovat do cizí, málo udržované zahrady (třeba jen opravit starý plot)…
A tak je to i s bytem. Odlupují se kachličky (které se mi navíc vůbec nelíbí), ale měla bych se domlouvat s majiteli, co s tím. Nic, proč by měli takové prkotiny řešit. Vždyť za ten maličký byt dostávají poměrně málo, kdyby měli pořád něco řešit, raději ho prodají.
Vlastně ani mně se do řešení nechce, vždyť ani nevím, jak dlouho tu ještě budu. Ze stejného důvodu moc nemá cenu hlídat si spotřebu energií, u kterých nejsem plátce já, ale majitel, a kdo by ty maličké přeplatky a nedoplatky řešil. A teplárny si stejně svůj paušál vyberou, ať topíte, nebo ne.
Ještě k domácím: musím říct, že ti současní jsou skvělí, na rozdíl od těch předchozích. Od nich jsme po roce utekli právě kvůli nekorektnímu jednání, když nám nechtěli vrátit přeplatky v řádu desetitisíců. Naštěstí to měli ve smlouvě, ale i tak nás to odradilo.
U těch našich mi vadí jen ta nejistota. Před rokem začali říkat, že by to rádi prodali někomu jinému, nebo sami využili. Jenomže stěhujte se každý rok jinam, když už jste se zabydleli, máte vlastní skříně a spoustu věcí.
Jsou tu i další věci. Do podnájmu si nemůžu jen tak dát trvalé bydliště a už vůbec ne sídlo OSVČ. To mám u rodičů a ti už z toho taky nejsou nadšení (a já se jim nedivím – vždyť podnikám, a to je vždycky risk).
A pak je tu placení nájmu. I když máme nájem (díky mini-velikosti bytu) poměrně levný, stejně platíme. Každý měsíc spotřebuju skoro celou (mini)výplatu jen na to, abych zaplatila za to, že smím bydlet (a abych si tu mohla zatopit, uvařit a tekla mi tu voda, jasně). A přitom pořád nic nemám. Nebylo by mnohem lepší ty peníze vzít a zaplatit je za to stejné jednou a provždy – s tím, že ta hodnota, to bydlení už je moje?
A ještě jedna věc mě na bydlení v paneláku poslední dobou vytáčí: někdo jiný za vás řeší, kdy a co se bude opravovat. Pro někoho to může být výhoda, já to málem odstonala, když nám polovinu loňského roku zateplovali barák. I teď mám cuky, když se mi tu po bytě producírují nezvaní opraváři nebo když jenom slyším nějakou vrtačku. V panelu se všechno strašně nese.
Ve vlastním se prostě o všechno staráte sami. Kdy chcete a jak chcete. Když investujete, tak do svého. Nemusíte se nikoho na nic ptát (pokud teda neděláte zásahy do nosné konstrukce, ale i to stačí oznámit). Když nevrtáte, máte klid. Když netopíte, je vám zima. Když neopravujete, máte to rozbitý.
Ve mně se to všechno postupně hromadilo. Ten pocit, že jsem vlastně bezdomovec, a že jím už nechci být. A najednou, přesně 17. ledna 2016, všechny tyhle PRO převážily nad jakýmkoliv PROTI. Milionář ale nejsem a s dluhy a hypotékami nechci mít nic společného. Takže vlastní byt v Brně ani hotový dům mi nehrozil.
Inspiroval mě Ondřej Netík s jeho přednáškou Jak si postavit dům levně a s duší. Ještě před rokem jsem si říkala, že si vlastní domek podle Ondřejových rad jednou postavím, ale pořád to bylo někde v mlhavé budoucnosti, protože jen pozemek by stál kolem 200 000 a stavba by trvala aspoň 2 roky a další peníze. A já věděla, že to chci HNED. Koupit hotový maličký a klidně vybydlený domeček.
Že musím někde sehnat naráz minimálně 200 000 korun, což je částka, kolem které se pohybují malé domky v malých vesnicích na hranici obyvatelnosti? OK, něco jsme měli, něco přišlo jako dědictví po babičce, něco půjčí rodiče…
Že je to prostě obrovský krok do neznáma? Ráda se pouštím do nových věcí… Že budu muset vyřizovat spoustu byrokracie a poplatků, co za mě doteď řešil správce domu nebo majitel bytu? Že se budu muset rozhodnout pro jedno místo a zavázat se obrovskému životnímu projektu? Že budu muset zvednout zadek a začít makat?
Jo, najednou jsem byla ochotná do toho všeho jít. Najednou jsem věděla, že se nemám na co vymluvit, abych do toho jít nemusela.
Možná jsem vás zklamala, že tahle kapitolka byla jen o tom rozhodování. Pro mě to ale byl skutečně ten první důležitý krok. Příště už popíšu, jak takové kupování malého levného domečku probíhalo.
A nezapomeňte: když jsem to k vlastnímu domku dopracovala já, dopracujete to taky. Stačí se pro to jen rozhodnout… Fakt! Přesně za dva měsíce poté, co jsem se rozhodla, už jsem v mém vlastním domě poprvé spala. Ale o tom vážně až příště.
Chci napsat komentář