Gaiman a spol: Sandman 2 – Domeček pro panenky

Podruhé se vydávám do říše snů, jejímž vládcem je Sandman. V prvním díle Preludia a Nocturna jsme sledovali Sandmanovo zajetí, jeho útěk a boj o tři atributy, které mu zajišťují vládu nad sny. Jak bude pokračovat jeho cesta za obnovou říše snů? Jaké další střípky z jeho tajemného života nám autor prozradí? Potkáme opět někoho z Věčných? A nebo se dozvíme pokračování osudů smrtelníků, spojených se Sandmanem v první knize? Nechte se opět vtáhnout do vizí a snů tvůrců legendárního komiksu…

Sandman a jeho místo ve světě komiksu

V recenzi na Sandmana číslo 1 jsem se snažila popsat žánr (nebo žánry), dnes bych chtěla něco napsat o komiksu. Ano, komiks není knižní žánr (tím je fantazy, horor atd.), ale druh umění (jako je literatura, hudba atd.). Spojuje práci se slovy a obrazy, podobně jako třeba film. Hodně komiksů bylo také zfilmovaných a zvlášť u japonského komiksu (manga) je spojení s filmem (anime) zásadní. O zfilmování Sandmana se také uvažuje (hlavní postavu by měl hrát Joseph Gordon-Levitt), zatím vznikl jeden studentský film, který je jím inspirovaný (Orfeova píseň, 2013).

Podle definice Scotta McClouda z roku 1993 je komiks “…záměrná juxtaponovaná sekvence kreslených a jiných obrazů, určená ke sdělování informací nebo vyvolání estetického prožitku”. Komiksy můžou být dlouhé několik okének (stripy), můžou to být celé série, alba a nejucelenější a nejdelší je grafický román (graphic novel, např. právě Sandman).

Komiksy se také dělí podle oblasti vzniku na anglo-americké, belgo-francouzské (Asterix, Thorgal), japonské a další. V rámci amerického komiksu, kam patří i Sandman, potom můžeme mluvit ještě o časovém zařazení: po prvních krátkých pokusech přišel Zlatý věk amerického komiksu (40.-50. léta 20. st., Superman, Batman, Captain America), poté Stříbrný věk (60.-70. léta 20. st., Fantastická čtyřka, Liga spravedlivých), Bronzový věk (70.-80. léta 20. st., řeší se drogy, civilizace, např. Green Lantern, X-Man…). A nakonec přichází Moderní/Temný věk (od konce 80. let dodnes, Temný rytíř, Daredevil, Sin City, Vrána…). Mimo toho se od 70. let 20. st. rozvíjel undergroundový komiks (komix), ve kterém bylo trochu víc sexu, feminismu, ekologie a punku, a který u nás asi jen tak neseženeme…

Na této linii je zajímavé, že od totálně kladných superhrdinů jako je Captain America se tvorba dostává přes trochu zlobivého X-Mana a Hulka až k moderním temným zjevům typu Marv ze Sin City nebo Daredevil (jako temnější verze Supermana). A Temný rytíř jako temnější verze sama sebe. A právě sem, mezi moderní (nebo skoro postmoderní) americké antihrdiny můžeme zařadit i Sandmana a jeho svět. Sandman totiž není hrdina, ani klaďas, i když je takový sympaťák. A v jeho světě pochodují celé legie totálně šílených psychopatů, cynických detektivů a démonů z nočních můr. Není nouze o násilí nejhoršího kalibru a hororové scény, srovnatelné třeba se Sin City, jenom mnohem barvitější.

Navíc v sobě příběhy obsahují hlubší zamyšlení – o povaze světa, snů, o moci, která ovládá naše životy, o lásce. Můžeme se klidně jen kochat příběhem, ale stejně nás to občas praští do hlavy…

“Jestli to v tom snu byla pravda, pak všechno, co víme, a všechno, o čem si myslíme, že to víme, je lež. Znamená to, že svět je zhruba tak bytelný a tak spolehlivý jako vrstva pěny na hladině černé vody ve studni, která klesá do nekonečna a v jejichž hlubinách se skrývají tvorové, o nichž ani nechceme přemýšlet. Znamená to, že jsme jenom panenky. Nemáme ponětí, co se doopravdy děje, jen si namlouváme, že máme své životy ve svých rukou, a zatím nás jen vlásek dělí od bytostí, které by nás dohnaly k šílenství, kdybychom o nich přemýšleli příliš dlouho. Hrají si s námi, postrkují nás z pokoje do pokoje a odkládají nás v noci, když jsou unavené nebo znuděné.”

(Neil Gaiman: Domeček pro panenky, část sedmá – Zbloudilá srdce)

Příběh

To nás přivádí k hlavní zápletce: tentokrát je spíš na filozofické rovině, i když je opět vyjádřená konkrétními příběhy, které sice “nejsou přímočaré a vrší vrstvu za vrstvou a mezi nimi se ukrývají další ingredience” (viz předmluva Cliva Barkera), ale nechybí v nich napětí a zajímavé dějové zvraty. Některé z nich bychom mohli číst úplně samostatně, většinou ale zapadají do toho, co už víme o Sandmanovi z Preludií a dál tento monumentální příběh rozvádějí.

V prologu s názvem Příběhy v písku, který se mi skutečně hodně líbil, se přeneseme k ohni pouštních domorodců, kteří si vypráví příběh ze své mytologie. Příběh o lásce královny Nady a pána snů. Ano, je to ta Nada, kterou jsme potkali v Preludiích v pekle. Zde je vysvětlený jejich vztah i to, co znamenal pro řád vesmíru. A co by mohla znamenat další žena, Rose Walkerová, vnučka jedné postavy z prvního dílu.

Právě okolo Rose se točí většina příběhů z Domečku pro panenky. Všechno začíná jejím příjezdem k babičce a pátráním po bratříčkovi Jedovi. Na pozadí tohoto obyčejného, trošku detektivního, příběhu se odehrává něco většího – Touha, jedna (nebo jeden) z Věčných, spolu se Zoufalstvím vymýšlí past na Sandmana. Sandman se zase snaží polapit a popřípadě potrestat 4 velké postavy (Surovec, Kapka, Korinťan a Zelený ráj), které za doby jeho nepřítomnosti unikly z říše snů a začali hrát vlastní hry.

A potom jsou tu ještě menší příběhy a zajímavé vedlejší postavy, jako třeba Chantal a Zelda. Hektor Hall a jeho žena Lyta, která odmítá přijmout jeho srmt. Psychopatičtí “sběratelé”, kteří svoje vraždy a mučení lidí pokládají za umění, a kteří v opuštěném hotelu pořádají kongres s workshopy. Nebo “věčný žid” Hob Gadling, muž, který odmítl přijmout zvyk umírat a každých 100 let se schází se Sandmanem – protože je to jediná bytost, se kterou se Sandman může přátelit. A Gilbert, který se stane nezištným ochráncem mladé Rose.

Při čtení Domečku pro panenky narážíme na nezodpovězené otázky a nedořešené situace z  prvního dílu, a zároveň před námi autor rozehrává další osudy. Příběhy nemají počátek ani konec – jsme vtaženi doprostřed představení a žádný závěr nebo morální zhodnocení nepřichází. “Pokud nejsou žádné začátky, pak neexistují ani konce. Jsme sami ve tmě. Každá odpověď vyvolává další otázku…” (z předmluvy Neila Gaimana).

Postavy

Mimo Sandmana se tentokrát setkáme s dalšími Věčnými: Touhou a Zoufalstvím. Jejich pojetí je opravdu nápadité: Touha (Desire) je zároveň muž i žena, která neváhá uspokojovat jakékoliv svoje potřeby. Obývá místo zvané Práh, což je vlastně její obrovská socha. Bydlí v jejím srdci… Touha nedokáže pochopit Sandmanovu filosofii toho, že existují pro lidi a ne naopak. Touha touží ovládat, proto se mu postaví.

Zoufalství (Despair) se v tomto dílu pouze mihne jako její mladší sestra a spolu-spiklenec, ale víc se o ní nedozvíme. Je zobrazená jako tlustá žena, která má prstýnek s háčkem, kterým si drásá tvář…

Pokud jde o nové použití postav ze starších komiksů, chtěla bych upozornit hlavně na Hektora Halla. V Domečku pro panenky to je člověk, kterého v době Sandmanova zajetí využili Surovec s Kapkou, aby hrál pána snů, kterého by ale mohli oni ovládat. Hektor Hall se objevuje v Lize spravedlivých a dalších starších komiksech, stejně jako jeho žena Lyta Trevor.

Jedna z uprchlých nočních můr se jmenuje Korinťan. Je to Sandmanův výtvor, ale když je bez dozoru, stane se vůdcem všech psychopatů, kteří věří, že vraždění a mučení lidí je velká a hlavně dovolená zábava. Místo očí má zubatá ústa a velmi rád pojídá oči malých chlapců… zkrátka jedna z nejodpornějších postav tohoto dílu.

Nakonec ještě ty příjemnější postavy: Zelený ráj, který občas potkáváme ve snech. Co se s ním stalo, když byl Sandman pryč, a jak vlastně mohl uprchnout? A poslední sympaťák je Sandmanův havran jménem Matouš. Funguje jako jeho poslíček a slídil. Občas se zmíní, že byl dřív člověkem, ale zatím nic konkrétního. Zajímá mě, jak to s ním bylo.

Domeček pro panenky

Co říct na závěr druhého dílu? Sandman je komiks, ve kterém se setkal naprosto skvělý scénárista Neil Gaiman s velmi zdatnými kreslíři a dalšími umělci. Kloubí se v něm horor, thriller, občas trochu odlehčený černým humorem, a mystické úvahy o tom, co nás převyšuje. Příběhy mějí přesné časové určení (děj tohoto dílu se odehrává v roce 1990), přesto se v něm realita neustále ztrácí nebo převrací naruby.

V sandmanovském vesmíru je země a peklo, ale chybí tam nebe. Jsou tam démoni a tři vládci pekla a jsou tam i pozemští ďáblové, kteří jsou snad ještě horší – sérioví vrazi, příliš mocní manipulátoři, mučitelé pro zábavu i obyčejní sousedé odvedle, kteří týrají malé dítě. Ale chybí tam dobrý Bůh. Místo něho nám vládnou naše vlastní věčné sny, nezkrocené touhy a zoufalství…

Domeček pro panenky je stejně jako první díl, Preludia a nokturna, výborně zpracovaný a velmi nápaditý komiks, u kterého se budete bát, budete se bavit, budete přemýšlet, zadře se vám pod kůži, budete číst dál a hledat odpovědi na otázky a skládat komínky do mozaiky… a čekat, jaký další tah si pro nás mistr Gaiman připraví v dalším pokračování.

Doporučuju všem, kdo se nebojí…

Neil Gaiman: Sandman 2 – Domeček pro panenky

České vydání: CREW, Praha, 2003

Anglické vydání: DC Comics, New York, 1990

Web autora: http://www.neilgaiman.com/

Kde koupit: