Bohumil Hrabal (jubileum)

28/03/201402/11/2015

V 60. letech 20. století se velmi rychle stal populárním spisovatelem, jeho knihy vycházely ve velkých nákladech a většinou byly okamžitě rozebrány z pultů. Podle jeho knih se točily filmy, z nichž hned ten první získal Oskara. Ještě v roce 1968 získal cenu Klementa Gottwalda, ale o dva roky později už byly jeho knihy skartovány … a následovalo normalizační ticho, které se po jeho falešném pokání stalo cenzurovaným šepotem. Pravděpodobně nejvýznamější a určitě nejpřekládanější český spisovatel druhé poloviny 20. století, pábitel, laskavý vypravěč a čestný prezident hospodské přístolní společnosti Zlatá Praha Bohumil Hrabal by se právě dnes dožil 100 let. Tento článek bude o jeho zajímavém osudu.

Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně-Židenicích, v Balbínově ulici číslo 47, jako Bohumil František Kilian. Jeho otec se k němu nepřihlásil, a tak používal jméno své svobodné matky, dokud ho nepřijal její nový manžel, František Hrabal, kterého později zvěčnil jako strýce Francina. Základní a reálnou školu už navštěvoval v Nymburce, kam se rodina odstěhovala. Na reálce několikrát propadl, nakonec ale odmaturoval a vystudoval i právnickou fakultu UK.

Nikdy ale jako právník napůsobil, vystřídal různá povolání. Od roku 1944 pracoval jako výpravčí a dělník na dráze, aby se tak vyhnul nasazení na práci v Říši. O 20 let později využil tyto zkušenosti v knize Ostře sledované vlaky (1965). Psát sice začal už jako student, nejprve básně, později povídky, jeho knihy byly ale pokaždé (r. 1948 a 1959) ztaženy cenzurou z tisku. První knihu oficiálně vydal až v roce 1963, kdy mu bylo 49 let. Byla to sbírka povídek Perlička na dně. Protože měla u čtenářů úspěch, mohl se vydat na dráhu profesionálního spisovatele.

Jeho hvězda stoupala strmě vzhůru. Následující roky vydal sbírku Pábitelé, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, už zmíněné Ostře sledované vlaky, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (přelohu k filmu Skřivánci na niti) a další sbírky. Ve své době byly jeho knihy velmi populární, navíc film podle jeho předlohy Ostře sledované vlaky dostal roku 1968 Oskara. Po invazi sovětských vojsk a normalizaci byly jeho knihy opět stahovány (sbírka Poupata 1970, film Skřivánci na niti) nebo později významně cenzurovány.

Navzdory tomu napsal právě v 70. letech několik známých a oceňovaných knih: Něžný barbar, Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále, Slavnosti sněženek a v roco 1980 Příliš hlučná samota. V 80. letech vydával další sbírky povídek a také volnou autobiografickou trilogii Svatby v domě, Vita nuova, Proluky, za kterou obdržel cenu Jaroslava Seiferta. Všechny tyto knihy vycházely buď ve značně cenzurované podobě nebo v samizdatu, popř. v zahraničí. V Čechách jsme si je mohli legálně přečíst až od roku 1990. Bohumil Hrabal zemřel tragicky (pádem z 5. patra) v roce 1997 ve věku 83 let.

Bohumil Hrabal nevypráví velké romány. Řetězí drobné příběhy, zaostřuje na detaily a obyčejné lidi. Jeho Ostře sledované vlaky jsou silným příběhem právě proto, že vyprávějí o obyčejné lásce na idylické venkovské zastávce a na pozadí se zobrazuje realita protektorátu, absurdita války, osudovost, širší historické souvislosti. Svým čtenářům se snažil sdělit, že i obyčejní, malí lidé, mohou být hrdinové. Ne však ve smyslu statečných válečníků, ale naopak, že mohou vzdorovat svým pacifistickým postojem a smyslem pro humor. Že možná padnou, ale přesto zvítězí…

Přiznám se, že jsem žádnou z knih od Bohumila Hrabala zatím nečetla, nebo se na ni nepamatuji. Dřív, bez znalosti kontextu, se mi příliš nelíbily ani jeho melancholické filmy. Poslední dobou jim ale přicházím na chuť. Možná je to i tím, jak se pomalu blížím ke zralejšímu věku. A tak si dnes, v den výročí Hrabalova narození, dávám předsevzetí, že si určitě některé z jeho knih do roka a do dne přečtu.

P. S. Co vy a Hrabal?