Isaac Asimov: Nadace

05/07/201402/11/2015

Drobná knížka, ale monumentální dílo – to je Nadace Isaaca Asimova. Sci-fi napsané před 63 lety, první díl z rozsáhlé série o Nadaci, která byla v roce 1966 oceněná cenou Hugo jako Best All-time Novel Series. Jedna ze základních knih žánru sci-fi. Přečtení nutné!

Isaac Asimov a jeho svět

Zcela netradičně chci začít představením autora. Hned vysvětlím proč. Isaac Asimov byl žid, který se narodil v Sovětském svazu roku 1920 a vyrůstal v Brooklynu v New Yorku. Jako mnoho jiných židů té doby zvolil za své náboženství ateismus, což je úhel, ze kterého potom chápe a popisuje svět. Až si přečtete Nadaci, dáte mi za pravdu, že autorův vztah k náboženství plně sdílejí i jeho hrdinové. Minimálně ti kladní. To za prvé.

Za druhé prožil druhou světovou válku a zblízka viděl americké jaderné testy. K tomu se ještě vrátím. Za třetí… Nechme teď stranou to, že byl klaustrofil (milovník uzavřených prostorů), což se odrazilo mj. v jeho knihách Ocelové jeskyně, Nahé slunce a Roboti úsvitu. Třetím zásadním prvkem v jeho dílech je to, že byl vědec. Skutečný vědec, doktor biochemie. Byl vědec tělem i duší a stal se vědcem ještě dřív, než se vlivem postmoderny začala věda proměňovat a přibližovat se v některých odvětvích ne-vědě (“postmodern science is anti-science”).

Asimov ještě věřil ve vědu. V to, že jedině věda může vést lidstvo ke světlým zítřkům. Ve své době to bylo naprosto OK. Dnes bych to nazvala scientismem. Víra v cokoliv je pořád víra, i když zrovna věda se tváří, že věřit v ni je velmi racionální. Prosím, nemám nic proti vědě jako metodě, jak zkoumat svět. Jen mě vždycky trochu irituje, když se jeden způsob výkladu světa povyšuje nad ostatní a ty, kdo mají jiné strategie, jak poznávat a porozumět světu a jak v něm přežít, nazývá barbary, které je potřeba zcivilizovat/zkompromitovat/ovládnout/vyhladit.

Věda proti barbarství

Že je to přitažené za vlasy? Přečtěte si Nadaci. Civilizace se hroutí, protože věda stagnuje. To je v knize několikrát zdůrazněno, i když hned na začátku z popisu planety Trantor vyplývá, že se vlastně hroutí vládnoucí centrum Říše, a to hlavně kvůli přetechnizovanosti, zkostnatělosti a zpohodlnělosti obyvatel:

Příčinou pomalého pádu Říše je zbytnělá byrokracie, mizející iniciativa, zakonzervovaný kastovní systém, potlačování zvídavosti a stovky dalších faktorů.

(Isaac Asimov: Nadace, Argo/Triton, Praha 2009, str. 28)

Má přijít 30 000 let barbarství, varuje vládce vědec, který je schopný předpovídat budoucnost, protože si je jistý, že se všichni lidé chovají přesně podle vědeckých vzorečků. Ale může to být jen 1000 let – když shromáždíme všechny vědce na jedno místo, ovládnou díky vědě celý vesmír a založí novou říši. Ale co zbytek vesmíru?

To jsou přece barbaři. Ti jsou tu jen od toho, aby se nechali ovládnout vědci. Že by mohli taky (spolu)pracovat na tom, aby vesmír nepropadl do temnoty barbarství? Čím by mohli přispět, když nevěří ve vědu? Nějakým náboženstvím, uměním, jinými než vědeckými znalostmi (např. jak na permakulturní pěstování jídla, ha?)? Nene! Raději jim o našem plánu ani neřekneme. Vždyť jsou to barbaři (nebo se jimi v nejbližších letech stanou)…

Chce se mi křičet: proč??? Proč onen geniální vědec vyřešil krizi Říše zrovna takto (tedy tím, že přesídlil všechny vědce na jednu planetu)? Proč neřekl všem – nebo alespoň někomu – pravdu a třeba nezavedl planetární školy pro zvídavé děti, aby se z žádné planety nestalo barbarské území? Proč obyčejní lidé museli trpět pod diktátory a postrádat základní vybavení a věda byla dostupná jen vyvoleným, a to ještě pod pláštíkem náboženství?

A potom mě napadají ještě další otázky. Co vlastně znamená “barbarství”? Co vlastně chybělo lidem na “barbarských” planetách jiného než atomová energie a high-tech lékařská péče? Proč bych si měla myslet, že život s atomovou energií je nutně lepší než život bez ní? Jak je možné, že když nějakých 30 000 vědců z celé galaxie odešlo na Terminus, nezbyl nikdo, kdy by měl nějaké užitečné vědomosti a chuť zkoumat a zlepšovat život?

Vysvětlením je právě jen autorův názor na vědu a ne-vědu a na postavení vědce vůči společnosti. Trochu v tom navázal na vize Augusta Comta, i když ten si vysnil svoje pozitivní náboženství v době, kdy se věda teprve ujímala vlády. Asimov byl svědkem toho, jak vědci vyhráli válku. Projekt Manhattan. Hirošima. Nagasaki. Jaderná energie byla superzbraň (a dodnes neexistuje nic ničivějšího). Věda sama sobě předpovídala zářivou budoucnost. O vedlejších důsledcích se ještě ani nezačalo přemýšlet. Přelidnění. Rozpínání pouští. Skleníkový efekt. Ozonová díra. Znečištění vzduchu a vody, vyčerpání půdy. Bhópál. Love Canal. Seveso. Minamata. Černobyl.

Vím, že věda je užitečná. Ale svět, ve kterém si ti, kdo mají znalost technologie a medicíny, uzurpují právo na pravdu a na ovládání ostatních, mě děsí. Promiňte, ale já bych raději byla barbar…

Struktura, příběh, postavy

Tak, tím jsem se vypsala ze svých pocitů a názorů na nejslavnější dílo science-fiction, a teď bych vám ráda ještě řekla něco o tom, jak kniha vypadá. Je to vlastně pět samostatných povídek, od vyhoštění vědce Hariho Seldona z planety Trantor a založení Nadace na okraji vesmíru, přes několik etap zakončených (vždy vítězně překonanou) krizí.

Podle toho se také části knihy nazývají: část Psychohistorici je o Hari Seldonovi, jeho výpočtech a sporu s císařem, po kterém je jeho projekt vyhnán na planetu Terminus. Část Encyklopedisté vypráví o událostech 50 let poté, které vyvrcholí první krizí. Starosta Terminu Salvor Hardin přebírá iniciativu a vědecký projekt získává mocenské ambice. Nejdřív se pouze snaží ubránit před vojensky silnějšími protivníky a využívá k tomu náboženskou zástěrku. Po dalších 40 letech nastupují Kupci a poté Kupečtí magnáti, kteří nakonec zavrhnou model vědy v roli náboženství a rozšíří vliv Nadace na celou oblast.

Každá z kapitol je uvedená zápisem z Galaktické encyklopedie, která jinými slovy popisuje to, o čem se v kapitole bude mluvit. Tedy hlavně o kom, a tím nám představuje hlavní postavu. Bez tohoto úvodu bychom asi jen těžko chápali, v jaké době se nacházíme a jaké postavení tam bude mít někdo, s kým se vlastně setkáme poprvé. A naposledy.

A přesně v tom vidím největší mínus celé knihy. Všechny postavy jsou jen jakési figurky bez života a bez vnitřní psychologie. Nepůsobí jako skuteční lidé, kteří mají emoce, překvapují, jsou nepředvídatelní – a díky tomu jsou zajímaví. A to dokonce ani v těch částech, kde se o něco takového autor snažil. Neztotožníte se s nimi. Nebudete jim fandit a nebude vás mrzet, že odcházejí ze scény. Ostatně – to, že krize opět dopadne dobře, je čtenáři jasné asitak od třetí kapitoly. Scénář se opakuje.

Závěr?

Aby to nevypadalo, že dokážu jen kritizovat, chtěla bych se zmínit o jiné knižní sérii, po které se mi při čtení Nadace začalo stýskat. Duna. V něčem je hodně podobná, možná že se tady Frank Herbert inspiroval. Také vypráví o galaktické říši a tisíciletém projektu, který má vyvést lidstvo na “zlatou stezku”. Jenomže je to vyprávěné jinak. Herbert se zaměřuje na detaily a lidské příběhy. Když zemře kladná postava, téměř ji obrečíte.

Přes to všechno Isaaca Asimova nezavrhuju, naopak si ho stále vážím jako zakladatele moderní sci-fi. Že osobně ulítávám spíš na postmoderních dílech okořeněných fantazií a mystikou a hrátky s realitou i se čtenářem, to považuju pouze za můj problém. A i když mám určité výhrady, které jsem se snažila vysvětlit výše, docela mě láká přečíst si od Asimova ještě další dvě knihy: Já robot a Ani sami bohové. Možná zkusím dát šanci i pokračování série o Nadaci. Proč? Je to klasika, která ovlivnila spoustu lidí a čerpají z ní i další spisovatelé.

Četli jste ji? Určitě to zkuste. Třeba zjistíte, že je to mnohem lepší, než jak to působilo na mě.

Ukázka:

“A vy a polovina Trantoru s vámi nejste o nic lepší. Sedíme tady a encyplopedie je pro vás vším. Za největší vědecký úkol považujeme klasifikaci nashromážděných údajů. To je jistě důležité, ale že by už nebylo o čem bádat? Cožpak nevidíte, jak upadáme a zapomínáme? Periferie už přišla o jadernou technologii. Na Gammě Andromedě vybuchla kvůli šupáckým opravám atomová elektrárna a říšský kancléř tady naříká, jak má málo odborníků kvalifikovaných pro práci v jaderných elektrárnách. A řešení? Vyškolit nové? Ani náhodou! Místo toho omezí využití jaderné energie.

Cožpak to nevidíte? Po celé galaxii se rozmohlo uctívání minulosti. Tohle je úpadek – to je stagnace!”

(Isaac Asimov: Nadace, Argo/Triton, Praha 2009, str. 63)

Image copyright: e-will by DeviantArt