Moje první kniha od Chiny Miévilla a možná i první z žánru New Weird, který stírá hranice mezi fantasy a dalšími žánry a hraje si s pozorností čtenářů. Kniha, která se chvílemi tváří jako klasická detektivka (i s klasickým, ležérním, nekonvenčním a sprostě mluvícím detektivem v hlavní roli), chvíli skoro jako thriller, chvíli jako nejfantastičtější fantasy a chvíli jako sonda do našich duší a pěkně ostrá kritika naší společnosti, která vidí jen to, co vidět chce. Město – a město.
Když poprvé uvidíte fotku Chiny Miévilla, řeknete si: dívám se fakt na úspěšného britského spisovatele, kterému je něco přes čtyřicet let, nebo tam pózuje nějaký bláznivý anarchista s desítkou kroužků v uchu? No, vlastně jsou tak nějak správně obě možnosti…
China je známý svými krajně levicovými názory, se kterými občas vystupuje i v politice a míchá je (v přiměřeném množství) do svých knih. Společnost často podává jako takové ty divoké gangy z předměstí (popřípadě různé sofistikované mafie), které se prolínají se “slušnými” občany, kteří “neslyší-nevidí-poslouchají”, a “těmi nahoře” jako velkými manipulátory reality ala Matrix. To jen pro začátek.
Když se poprvé začtete do knihy Město & město, tak vám to bude ze začátku připadat jako obyčejná detektivka. Tedy jako dobře napsaná detektivka – při popisu mrtvoly se vám zvedne žaludek, při “pozorování” detektiva Tyadora Borlúa se pobavíte, při nápaditých popisech města si čtenářsky “pošmáknete”. Bude vás to napínat, protože ani v půlce nebudete tušit, kdo je vrah – ostatně po pár stránkách pochopíte, že o to ani tak moc nepůjde.
Ta detektivka je totiž jenom kulisou pro další, mnohem zajímavější záhady, o kterých se čtenář dozvídá jen tak mimochodem a pozvolna, takže ho to nutí číst dál, aby si vyjasnil, o čem se to tam vlastně mluví. Miéville mistrně pracuje s tím, jak čtenáře postupně vtáhnout do děje, nebo spíš do atmosféry, do prostředí – a nepustit.
Prvních deset stránek si všímáme trochu zvláštních jmen a názvů, odhadujeme, v jakém městě a v jaké realitě jsme se vlastně ocitli. Vypadá to, že v té naší, všední, středoevropské, můžeme tipovat současné Maďarsko nebo Rumunsko. Džungle předměstí velkoměsta se svými ghetty, odpadky a děvkami. Neděje se nic mimořádného, tedy pokud nepočítám nález mrtvé ženy.
Na desáté stránce knihy je první zmínka o něčem, co naše zkušenost zatím nedokáže pochopit:
S nesmírným úlekem jsem si uvědomil, že (ta žena) na Gunter-Strász vůbec není, že jsem ji neměl vidět.
(Město & město, str. 18)
Od té chvíle už se nejen o “prolínání”, ale i o trans-g, totálních oblastech a dalších věcech zmiňuje pravidelně, přesto je čtenářům nijak blíž nevysvětluje. Nicméně i bez vysvětlení tuto realitu postupně přijímáme za “normální”. Jde o dvě “prolínající se” města – Bészél a Ul Qomu. O jaké prolínání jde, jak přesně je jejich realita oddělená a jak se vzájemně nevidí, o tom můžeme zatím jen spekulovat, ale doufáme, že se podrobnosti někdy vyjasní.
A přesně v té chvíli – na straně 48 – přichází vysvětlení některých zvláštností a popis dějin Bészelu, ve kterém se všechno odehrává. OK, máme pocit, že jsme alespoň částečně v obraze a pokračujeme ve čtení. Jenomže právě nyní, kdy se čtenář už tak vžil do toho, jak podivně se zde chová realita (nebo jak realitu vidí obyvatelé města), že si spolu s autorem může s už známými fakty tak trochu pohrávat, nastupuje druhá úroveň zasvěcení: Orciny.
Opět pochopíte a čtete dál. Šťastní, že už vám chápání dalšího druhu reality nedělá potíže (tajné město v mezerách mezi městy, ok, pohoda…), se ale stejně musíme pozastavit nad dalšími věcmi, se kterými nás Miéville postupně a nemilosrdně seznamuje – bytosti Trans-g, legální a ilegální přechody, tajné organizace, společenství imaginárních vládců – a to nemluvím o původním detektivním případu mrtvé ženy, který bychom chtěli s inspektorem vyřešit. Jsme ztracení. Z toho už se nedostaneme, dokud nás po dočtení poslední stránky Miéville sám nepropustí…
Jaký k tomu napsat závěr? Kniha mě naprosto uchvátila, a nejen mě – China za ni dostal hned několik ocenění: cenu Locus za nejlepší fantasy román, Arthur C. Clarke Award, World Fantasy Award, BSFA Award a Kitschies, cenu Hugo za nejlepší román… Je to “dospělé” čtení, jako byste namixovali klasickou detektivku, Sin City a ještě něco – třeba Jméno růže. Je tu násilí, politické spiknutí, složité propojenosti i nenápadná kritika současné společnosti.
Je to kniha, která vám jako čtenářům nic nedá zadarmo. U které se pořád na něco ptáte, ale dozvíte se to až ve chvíli, kdy vám to autor CHCE vysvětlit. Co je to prolínání? Jak to, že se Borlú prochází jedním městem a zároveň druhým městem, a přitom to druhé město nevidí, i když ho vlastně vidí? Naučili bychom se taky ignorovat to druhé město na pozadí – kdyby vidět ho bylo nezákonné? Nebo nevědomky (nebo vědomky?) ignorujeme polovinu reality i my???
No, a tím tuto nerecenzi plnou otázek končím. Knihu jsem četla už před víc než rokem a tohle je všechno, co si od té doby pamatuju (hlavně ta atmosféru a myšlenky, to nejde zapomenout). Vlastně už vůbec nevím, kdo a proč tu oběť vlastně zavraždil. Ale – o to vážně vůbec nešlo…
„Zatímco besželský říční průmysl uvadal, podnikání v Ul Qomě vzkvétalo a nyní po sešlapaných prolínajících se dlažebních kostkách kráčelo víc cizinců než Besžanů. Kdysi bortící se ulqomské činžáky, zakončené cimbuřími a neohrabaně barokní (ne že bych je viděl, obezřele jsem je neviděl, ale pořád byly trochu patrné, nezákonně, a jejich styl jsem si pamatoval z fotografií), byly zrekonstruovány, rodily se v nich galerie a nové ulqomské podniky.“
(Město & město, str. 51)
China Mieville: Město & město
Originální vydání: The City &The City, Macmillan Publishers 2009
České vydání: Laser books, Plzeň 2009
ISBN: 8071982833
Hodnocení: 5/5
Chci napsat komentář