Druhá tvář krize

Před rokem jsem napsala, že každá krize s sebou přináší změny, a proto ukrývá šanci. Odhaluje totiž problémy, kterých bychom si jinak nevšimli, a nutí nás, abychom je řešili – jinak nepřežijeme. Možná přinese nový zdravotnický systém, nové způsoby práce, učení, mezilidské spolupráce, nové politické vedení, celý nový systém… A možná nás připraví na další případné krize, které mohou být mnohem hlubší než ta současná.

To všechno je ta pozitivní stránka krize – tedy aspoň pro nás, kdo si myslíme, že minulý systém změny potřeboval. Ale už před tím rokem jsem psala o tom, že každá krize má i druhou tvář. Že s sebou nepřináší pouze potenciál dobrých změn, ale i těch negativních, vedoucích ke stagnaci společnosti, chaosu, upevňování nedemokraticky prosazované moci, závislosti a nesvobody.

V tomto článku, k jehož napsání mě inspirovaly události z 10. 3. 2021 (o nich se rozepíšu později), se chci věnovat této negativní stránce možných důsledků krize.

Předání kontroly a boj s nepřítelem

V krizi zásadně klesá pocit stability a jistoty, při delších krizích lidé ztrácejí naději a propadají se do frustrace. Může růst počet lidí s depresemi i sebevraždy. Nelze se divit, když lidé nebo celé společnosti v touze po větším pocitu jistoty, bezpečí a naději na rychlé zlepšení začnou být ochotní předat část své svobody a svých práv někomu, kdo jim toto zajistí (nebo jim slíbí zajistit).

Viděli jsme to už po 11. září. Aby se eliminovaly možnosti dalších teroristických útoků, zpřísnily se kontroly, zavedla pravidla pro nošení zbraní na určitá místa, podrobněji se prověřovali cizinci, sledovalo a odposlouchávalo se, dokonce se začalo tolerovat mučení vězňů, kteří byli podezřelí z napojení na teroristy. Ano, podezření stačilo (a v nějaké míře dodnes stačí), aby člověk pozbyl veškerých práv, byl uvězněn a nelidsky mučen.

Proč jsme ochotní to dopustit? Může za to opět strach, zejména xenofobie (strach z příslušníků jiných národů, náboženského vyznání atd.). To jsme mohli sledovat nejen po už zmíněném 11. září, ale i v historii – a vlastně je nám to některými konspirátory opakováno stále znovu: za vaše problémy mohou muslimové / židi, černí / bílí, bohatí / chudí, „ti nepřizpůsobiví“, „pražská kavárna“ atd. V Guantanámu přece nevězní „jednoho z nás“ – vězní tam „jiné“, ty, kteří „za to můžou“. To se v krizi smí…

Vytváření vnějšího nepřítele a boj proti němu je přirozeným důsledkem krize. Ne náhodou začal holokaust velkou hospodářskou krizí ve 30. letech 20. století. Krize využily ke svému vzestupu jak nacionální socialismus v Německu, tak komunismus v Rusku. Lidé, na které tehdejší krize doléhala, měli pocit, že zestátňováním majetku židů / kapitalistů a politikou plné zaměstnanosti bojuje stát za jejich dobro.

Destabilizace společnosti

Čas krize je ideální k tomu, pokusit se destabilizovat už tak křehkou společnost cizího státu. Samozřejmě jen pokud tedy mám s tím cizím státem zlé, nepřátelské úmysly, jinak je pro mě výhodnější svoje spřátelené sousedy spíše stabilizovat a pomáhat jim.

A jak nejsnáze destabilizovat nějakou společnost? Dezinformovat, dezorientovat, rozdělit, atomizovat. Tak, aby každý její člen sledoval pouze vlastní zájem, ale žádný společný. V době krize se na tomto poli nemusí nikdo ani příliš snažit, stačí přilévat olej do ohně přirozených mechanismů. Ve společnosti narůstá napětí a roste tzv. epistemická krize.

Epistemická krize způsobuje rozdělení společnosti na dvě a více stran, z nichž každá žije v jiné realitě. Žádná strana není schopná přesvědčit druhou o své pravdě ani od té své pravdy ustoupit. Považuje příslušníky jiné názorové skupiny za hloupé, neschopné myslet a pochopit pravdu, která je „přece naprosto zřejmá“.

Taková společnost je totálně fragmentovaná, neschopná se sjednotit a dohodnout na společném řešení krize ani na jakémkoliv postupu vpřed. Je dezorientovaná a zranitelná. Slabá a napadnutelná.

Epistemická krize je známkou toho, že žijeme ve zlomové době, v době změny paradigmatu. Podle koncepce T. S. Kuhna je paradigma souhrn základních domněnek, předpokladů, představ dané skupiny lidí. Ke každému paradigmatu patří i pravidla řešení, intuitivní postoje a hodnocení problémů.

Pokud se paradigma vyčerpá a části společnosti přestane dávat smysl, začne tato část hledat nové paradigma. V různých částech společnosti ve zlomové době proto může platit zcela jiné paradigma než v jiných. To ostatně vidíme a zažíváme pokaždé, když se dostaneme v diskuzi s příslušníkem jiné názorové skupiny dostatečně daleko.

Dezinformační válku ale nemusí vést pouze státy proti státům. Na dezinformacemi rozdělené společnosti a strachu vydělávají např. prodejci „ochranných pomůcek“ (lampy proti virům, zázračné léčebné přípravky atd.), ale hlavně majitelé sociálních sítí, kde trávíme vzájemnými hádkami spoustu času, nebo dezinformačních webů. Na to upozorňuje např. Vanessa Maderová v článku Dezinformace jako byznys: v online reklamě konspiračních webů jsou stovky milionů eur.

Ruská (po)moc

Podle hlášení našich bezpečnostních služeb se o destabilizaci naší společnosti tzv. hybridními hrozbami (dnešní doba je doba informací a informačních technologií, tedy i nepřátelské akty se konají pomocí dez/informací a kybernetických útoků) dlouhodobě snaží zejména Rusko a Čína.

Mimo pokusů o výrobu dezinformací se Rusko snaží zvýšit svůj vliv tím, že vylepšuje svůj mediální obraz. Snaží se například, aby se znovu ujala představa, že jeho dvacetiletá okupace Československa byla vlastně bratrskou pomocí. A snaží se nabídnout „bratrskou pomoc“ i v této těžké době: přísunem zaručeně nejlepší vakcíny, pojmenované Sputnik V. V jako vítězství.

Kdo si nevšimne propagandy už v názvu, ten by si mohl alespoň všimnout toho, že tato vakcína dosud neprošla posledním kolem klinického testování, byla vyzkoušená na minimu lidí, nemá schválení žádného nezávislého lékového úřadu, její výrobce tají její složení a odmítá pustit kontrolory do svých závodů, což je jedna z podmínek pro schválení podle evropských norem. Nehledě na to, že zatím Rusko nedokáže vyrobit dostatek této vakcíny ani pro vlastní obyvatele (podle vlastních ruských zdrojů obdrželo tuto vakcínu pouze 2 mil. Rusů), natož aby mohlo slibovat, že jeho dodávky zachrání obyvatele Evropy, Indie nebo dalších států.

Netvrdím, že je ruská vakcína špatná – protože ji neznám. Bratrská pomoc by ale zajisté zavázala obdarovaný stát minimálně k velké vděčnosti. Vzpomínáte na klanění se dodávce čínských roušek, které se nakonec ukázaly mnohem méně kvalitní než roušky a respirátory českých výrobců, kteří ale kvůli těmto pochybným dodávkám přišli v rozhodující chvíli o své místo na trhu?

Jaké místo na českém trhu si hledá Rusko? Jaká velká zakázka se u nás v této netransparentní době chystá? Není to nic menšího než dostavba jaderné elektrárny Dukovany. Tedy nejen zakázka na trhu, ale navíc otázka stability a bezpečnosti, doslova života a smrti pro značnou plochu našeho státu.

Normální stát by i ve chvíli krize (nebo spíš právě proto, že je krize) podobnou nabídku pomoci (i když se opět nejedná o pomoc ve smyslu charity, ale pouze o upřednostnění jednoho obchodu před druhým, stejně jako u čínských roušek) pečlivě prozkoumal. Když už se z nějakého důvodu chceme vyhnout kontrolním mechanismům na úrovni jednotné Evropy, máme podobnou kontrolu na národní úrovni, a tou je Státní ústav kontroly léčiv (SÚKL).

Ministr zdravotnictví Blatný se shodně s ředitelkou SÚKLu Irenou Storovou přesně v tomto smyslu vyjádřili. Jejich odpověď se ale velmi nelíbila hlavnímu zastánci ruského vlivu v Česku, prezidentu Zemanovi, který 10. března prohlásil, že Blatný a Storová jsou překážkou pro přijetí ruské vakcíny a jako takoví mají být odvoláni. Za úkol to stanovil premiérovi Babišovi, který už v podobné situaci byl – a ukázalo se, že chtě nechtě udělá, co po něm prezident žádá.

Aby bylo dílo dokonáno, požádal navíc také o odvolání ministra zahraničí Petříčka (ČSSD), který rychle pochopil, proč: „Jsem trnem v oku proto, že upozorňuji na bezpečnostní rizika kolem dostavby Dukovan.“ A v neposlední řadě prezident už delší dobu vede soukromou válku s ředitelem Bezpečnostní informační služby (BIS) Michalem Koudelkou, která také dlouhodobě upozorňuje na ruské a čínské mocenské zájmy.

Babiš sice požadavky na odvolání ministrů odmítl, ale je téměř jisté, že prezident Zeman, který už má před sebou pouze dva roky v úřadu a žádnou další kariéru (i s ohledem na svůj zdravotní stav) nechystá, se jen tak lehce nevzdá.

Proč náš vlastní prezident v době krize lobuje za to, aby mocné Rusko posílilo svoje vlivy na Česko, aby se Česko ještě víc destabilizovalo a stalo se vydíratelným a podřízeným satelitem, to nevím. Snad má pocit, že nějaký odlesk všemocnosti velkého bratra dopadne i na něho…

Kde je nebezpečí a jak se mu bránit?

Tyto otázky jsem si půjčila od Alexandry Alvarové, autorky knih Průmysl lži a Krmit démony. Nekladu je já, klade je před každou společnost každá krize. Poznat nepřítele nebo nebezpečí a shodnout se na tom, jakým způsobem budeme proti němu bojovat (nebo bojovat za to, aby napáchal co nejméně škod, pokud ho neumíme zcela zastavit). Tím teď nemyslím Rusko, ale vracím se k vlastní pandemii.

To ale dokáže jenom informovaná společnost. A nedokáže to společnost dezinformovaná. Ano, jsme individuality, máme práva a svobody, kterých se nesmíme vzdát ani v době krize. Ale musíme se shodnout na tom, jak chceme krizi jako společnost řešit. A tato shoda, společenský konsenzus, kterou člověk svobodně přijme, je potom pro členy společnosti závazná.

Krize prověřuje, jak jsou vyvážené osobní / individuální svobody a společenský konsenzus. Naše společnost zatím v této prověrce propadá.

Konsenzus v naší republice totiž chybí. Už od dob opoziční smlouvy se neumíme shodnout – na řešení důchodové reformy, na reformě školního systému nebo systému státní správy. Příliš dlouho se tady vládne stylem „my jsme teď u moci, takže z pozice moci prosadíme naši verzi a ostatní mají smůlu“ a velmi mylně tento způsob vládnutí pokládáme za demokracii.

Jenomže v demokracii by měla být zohledněna (pokud to je jenom trochu možné) práva a hlediska všech stran. Tedy všech stran členů společnosti, nikoliv třetích stran… Ve velkých věcech by se mělo postupovat ve shodě nejen s těmi, kdo jsou zrovna u moci, ale právě i s těmi, kdo jsou momentálně v opozici. Protože bez této (někdy velmi pracné) shody dohoda není dohodou, ale diktátem většiny nad menšinou, jak to předvádějí vlády posledních let.

Nám nechybí větší kapacity nemocnic, ani víc policejních represí při vymáhání vládních nařízení. A nechybí nám ani svoboda ve smyslu „dělat si, co chci“.

Nám chybí úplně obyčejná schopnost domluvit se.

Prosba na závěr

Pokud vám moje úvahy připadají jako podivná konspirace, klidně je tak berte – znamená to, že jste z jiné názorové bubliny. Ale zkuste se aspoň zamyslet, tak jak to chcete po „druhé straně“, po těch nechápavých ovcích, svědcích kovidových a havloidech, jak nás nazýváte.

Zkusme se zamyslet všichni. Pokud se budeme hádat o roušky a nadávat si vzájemně do ovcí nebo popíračů, budeme tak slabí, jak jenom můžeme být. Budeme snadnou kořistí pro mocnější, ať už zahraniční státy, nebo vlky z vlastních řad. Protože tito mocní „hodní bratříčci a skvělí manažeři“ se nás ani vás vážně nesnaží zachraňovat, snaží se pouze získat ještě větší moc.

Dávejme si pozor. Potřebujeme aktivně hledat to, co nás spojuje. A to, co nás rozděluje, respektovat. Přijmout fakt, že existují různé pohledy a různá paradigmata.

Krize nese šance na změnu. Je jenom na nás, jaká ta změna bude.

P. S. Pokud se vám zdá tento článek příliš jednostranný, klidně ho v komentářích doplňte podle svého vlastního nahlížení skutečnosti. Budu jen ráda.