Hostinec 08: Drsní muži severu i jihu

08/06/201409/06/2014

Tématem předprázdninového Hostince, scénického občasníku nakladatelství HOST, stejně jako tématem nejnovějšího čísla časopisu HOST, byla literatura severních Čech. Že i český Sever, stejně jako ten moravský, je region rázovitý, nám do Brna přijeli předvést Daniel Hradecký a Patrik Linhart, doplnily fotografie z výzkumné výpravy redaktorů HOSTu, neskutečný pan performer a něžně brutální Ondřej Hanus, držitel Ceny Jiřího Ortena.

Hostinec 08 se už tradičně konal v inspirativním prostředí Místogalerie na brněnské Skleněné louce. A stejně jako minule to byl pro mě naprosto skvělý zážitek, takový ten, který vás ještě dalších pár nocí nenechá v klidu. Vytáhlo mě to totiž do úplně jiných literárních i myšlenkových vod, než ve kterých se obvykle pohybuju. A za to jsem samozřejmě nesmírně ráda…

Jako první přišel na scénu pan performer v prazvláštním oblečku, kterého jsem nemohla nefotit (i když kvalita fotky je pouze dokumentační). Vyluzoval nepopsatelný zvuk a pomalu rozepínal tkanice od kalhot… Hned po něm moderátor uvedl Ondřeje Hanuse, básníka, který sice k literárnímu severu nepatří, ale na Hostinci nemohl chybět, protože nedávno obdržel Cenu Jiřího Ortena pro mladé autory do 30 let.

Ondřej Hanus četl jednotlivé kapitoly ze své sbírky Výjevy. Hned ten první byl tak brutální (kdosi se překrvil a rozcákal se po zdech), že jsem ty další ani nechtěla vnímat, ale to bych udělala obrovskou chybu. Když jsem se zaposlouchala, zjistila jsem, že jde o sonety a žalmy, které jsou plné překvapivých spojení a občas v nich najdeme i humor či něhu. Cenu ostatně dostal za to, že “dovede vypointovat známou obraznost či naplnit ustálenou formu svébytným obsahem” [1].

Ne nadarmo o jeho básních kritikové s oblibou píší, že mají barokní náboj. Obsahují existenciální vzepětí mezi smrtelností a něčím, co nás snad i přesahuje. Vyrůstají z krve, kostí a hlíny a směřují… někdy k lásce, někdy jen k té překvapivé pointě. Což oceňuji, stejně jako to, že Hanus často používá velmi srozumitelný, jednoduchý systém rýmů. U kritiků si tím asi nešplhne, já jsem za to ale ráda.

“Skrze něhu všichni jsme stvořeni…”

Poté už jsme se vydali na dobrodružnou cestu na daleký, nezkrocený Sever. Nejdříve ve fotografiích z cesty, kterou podnikli redaktoři Hostu, a které nám s notnou dávkou humoru a nadsázky okomentoval moderátor večera. Nejvíc zaujala fotografie fotografie jednoho básníka (básník totiž nebyl k dispozici osobně) a dřevěný hákový kříž na poličce v bytě Patrika Linharta. Jsme přece v Sudetech…

Po fotografiích nastaly 4 minuty vyplněné zvukem kapající vody a opět neuvěřitelnou performancí, kterou jsem raději už ani nefotila. Nahý chlap v modré plastové vaničce…

A poté už přišel první Seveřan: Daniel Hradecký. Samotné autorské “čtení” zabíralo jen minimum z času, který strávil u stolku před diváky. Nejdřív nás seznámil se svými staršími baladami (které nazýval zbaběleckou a slabou literaturou), poté s diváky sehrál hru na “řekněte číslo a já přečtu jednu stránku” z jeho sbírky 64. Z jeho vystoupení, stejně jako z jeho veršů, na mě dýchla určitá bezradnost a možná hraný a možná skutečný vztek a vzdor. “Dejte mi už pokoj s poezií!” A možná, že šlo jen o dokonalou mystifikaci (a mně to “možná” nenechalo v klidu spát).

Možná že
mezi říší nutnosti
a říší svobody
zeje propast
pravděpodobnosti. [2]

V tu chvíli to ve mně ovšem zanechalo trošku rozpačitý dojem (i když volání “Nasrat!” docela dobře rozumím), takže jsem byla skoro ráda za další vystoupení pana performera, který se tentokrát nesvlékal, jen tam tak povlával v přiléhavém modrém oblečku a bílých holínkách.

Nejvíc jsem si z celého večera užila posledního vystupujícího, Patrika Linharta, druhého “zlého muže” ze Severu, který mě zaujal už svým vzhledem: dlouhovlasý blondýn v námořnickém tričku a kanadách. Jeho minipovídky byly přímočaré, upřímné, ze života, chlapské. Vulgární, obyčejné dialogy. Přesto zajímavě a humorně podané. Dočkali jsme se i Mutanta na útěku a dočkali jsme se i Heil Hitler, i když samozřejmě jen v rámci uměleckého textu. Zaujal mě svým “něčím o Demlovi” (protože Deml býval mou literární láskou).

“Máš nějakej problém, čúráku???“

Ondřej Hanus (1987) je český básník, překladatel a publicista. Vystudoval bohemistiku a překladatelství z angličtiny na FF UK v Praze. Překládá anglicky psanou poezii i prózu (Seamus Heaney, John Burnside, George Steiner). Působil jako vedoucí recenzní rubriky v literárním obtýdeníku Tvar, nyní je redaktorem časopisu Psí víno a pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. V roce 2008 vydal první sbírku Stínohrad, v roce 2013 druhou – Výjevy.

Daniel Hradecký (1973) je rodák z Mostu. Pracoval jako archivář Ústavu archeologické památkové péče v Mostě, od roku 2007 je dělníkem. V roce 2004 napsal knihu Muž v průlomu, v roce 2008 získal literární cenu Vladimíra Vokolka, v roce 2009 vydal sbírku V cirkuse Calvaria. Nejnovější sbírka s názvem 64 shrnuje tvorbu z let 2009-2013 a jeho “deziluzivní zkušenost ikarovského pádu” [3]. Sbírka byla nominovaná na cenu Magnesia litera 2014.

Patrik Linhart (1975) se narodil a žije v Duchcově. Má titul inženýr ekonomie, pracoval jako novinář, učitel či personální agent. Spisovatel, výtvarník a performer, člen radikálního baletu Vyžvejklá Bambule a severočeské alternativní scény. Jeho literatura je někde na pomezí umělecké performance, odposlouchaných rozhovorů, deníkových zápisů a svérázného humoru.

httpv://www.youtube.com/watch?v=Zr0txz_9uGM