Isaac Asimov: Já, robot

28/03/201502/04/2015

Jestli je Karel Čapek vynálezcem robota, je Isaac Asimov tím, kdo naučil roboty chodit a jednat. V devíti povídkách podává fiktivní přehled vývoje robotů od těch nejjednodušších po nejsložitější. Od robotů, kteří slouží lidem, po roboty, kteří lidstvo ovládají. V jeho prospěch.

Co si myslím o high-tech civilizaci a autorově vědeckému pohledu, už jsem napsala v recenzi na Nadaci. Tentokrát jsem se tolik rozčilovat nemusela. Spíš usmívat, protože Isaac Asimov napsal sci-fi povídky z knihy Já, robot mezi lety 1940 a 1950. Co tenkrát byla daleká budoucnost, je pro nás současnost nebo i minulost, a tak můžeme hodnotit. Jak se podařilo odhadnout budoucí vývoj robotiky a civilizace?

Susan Calvinová a její příběhy

Paní vědkyně, stará panna, která si víc rozumí s roboty než s lidmi. Její postava je červenou nití, která spojuje jednotlivé příběhy, i když v nich často vůbec nevystupuje. Ona je totiž vypráví mladému reportérovi, protože byla u vývoje robotů od jejich začátků.

Její životní příběh tak tvoří rámec celé knihy. Narodila se v roce 1982, stejný rok, kdy byla založena Národní americká společnost pro výrobu robotů. Vystudovala kybernetiku u doktora Alfreda Lanninga a stala se uznávanou robopsycholožkou.

První povídka spadá do roku 1996, kdy roboti ještě nemluvili. Je o robotí chůvě Robbie a malé holčičce, která si robota zamiluje. Od druhé povídky s názvem Hra na honěnou vstupuje na scénu dvojice vědců, kteří řeší problémy spojené s roboty – jmenují se Gregory Powell a Mike Donovan.

Tyto příběhy mi přišly nejzábavnější. Jsou to vlastně logické úlohy. Zadání je vždy stejné: roboti dodržují tři zákony robotiky, chovají se ale jinak a vědci (někdy ve spolupráci s Calvinovou a Lanningem) musejí zjistit, v čem je problém. Občas jim u toho jde o život, takže je to i poměrně napínavé a akční.

V předposledním příběhu už je robot – myslící mozek. Ten zatím řeší jenom složité úlohy, třeba sestrojení mezigalaktické rakety a vyslání člověka do vesmíru. Zato v posledním (ten je z roku cca 2050) je “centrální mozek lidstva”, který řídí celou planetu do posledního. Hlavně teda těžbu, výrobu, zaměstnanost a obchod. To už je spíš na zamyšlení než na nějakou akci.

Jak se pan Asimov spletl

Hodně. Tak za prvé: nemáme doly na Merkuru, které u Asimova mají už někdy v roce 2000. Dokonce jsme tam ještě nedostali ani družici na průzkum. A to je rok 2015. Ale to jen tak na okraj.

Asimovův hlavní omyl spočívá v tom, že uvažoval pouze o robotech humanoidního typu (tedy až na poslední vývojové stádium robotů, kdy z nich udělal mega-počítače, řídící celý svět). Jeho roboti jsou multifunkční a univerzální. Všichni umí chodit po dvou, mluvit, uvažovat. Všichni mají obrovskou sílu a dokážou se naučit cokoliv.

Jenomže v naší realitě je to hloupé plýtvání. Sestrojit humanoidního robota dá práci a je to víceméně frajeřina pro diváky. Roboti na práci se omezují na jednu, dvě funkce. Operující rameno, případně podvozek pro pohyb v terénu. Nepotřebují nohy, tvář ani hlas. Asimov roboty dřív naučil mluvit než pracovat.

Nám humanoidi většinou slouží jen k tomu, aby se na nich ukazoval vědecký pokrok – kráčející nohy jsou luxus. Stejně tak tvář, která se umí tvářit, nebo hlas, který něco říká. Actroid z univerzity v Osace z roku 2003 vypadá skoro jako pěkná ženská. Roboti z Hondy hrají fotbal. Ale zkuste je použít v dolech…

Ano, nám roboti slouží. Isaac Asimov ale nepřemýšlel nad tím, jak vytvořit užitečný stroj. Jeho roboti jsou autonomní bytosti, v mnohém dokonalejší než lidé. Víc vydrží, jsou silnější, rychleji počítají. Člověk si v nich nestvořil nástroje, ale mocné průvodce nástrahami světa, se kterými v hlubokém vesmíru nikdy nebude sám.

A s tím souvisí hlavní problém, který Asimov ve svých povídkách řeší: robot nesmí ublížit člověku. OK. Pokud by roboti byli strašně silní, strašně inteligentní a samostatní kráčející humanoidi, tak chápu, že se jich lidi mají bát. Ale ve chvíli, kdy je robot rameno navařené na operační stůl, které vykonává zadání operatéra, je to o něčem jiném.

A ve chvíli, kdy robot je bezpilotní dron, ostřelující na povel jedněch lidí jiné lidi, je to taky o něčem jiném. Asimovův svět mi vždycky připadal sterilní. Jako svět vědeckých pokusů v laboratoři. Jenom v takovém světě může konstruovat svoje logické úlohy ve stylu “robot mi odmítá přinést něco, co potřebuju pro přežití, proč tam obíhá dokolečka a nezachrání mi život?” Že by ho někdo hacknul? Né, prostě si nedokázal srovnat druhý a třetí zákon robotiky, nic jiného na něho přece nemůže mít vliv…

Budoucnost lidstva

Asimovův svět budoucnosti je vůbec zvláštní. Doktorka Calvinová si maluje a počítá parametry robotů na papír, protože nemají nic jako naše počítače. Reportér nahrává rozhovor na magnetofon. Ale co je nejpodivnější (aspoň z mého pohledu): lidi nechají svůj svět řídit robotem – megamozkem. Jasně, on to s lidmi myslí dobře a umí jim všechno dokonale spočítat.

Jenomže je to pořád jenom robot. Nechali byste si řídit budoucnost počítačem? I když ta úplně poslední úvaha se mně hodně líbí. Oproti jednoznačnému juchání nad atomovo-techno-byrokratickou civilizací (viz Nadace) je to velký posun:

“Jak my můžeme vědět, co je pro lidstvo nejlepší? My nemáme k dispozici celou tu záplavu informací, které má k dispozici Stroj! Možná – a tím neříkám nic nového – že celá naše technická civilizace více neštěstí a bídy vytvořila, než odstranila. Možná, že agrární nebo pastýřská civilizace s méně vyvinutou kulturou a menším počtem lidí by byla lepší. Je-li tomu tak, Stroje v tomto směru jistě něco podniknou a nám raději nic říkat nebudou, protože díky svým hloupým přesudkům víme, že dobré je jedině to, nač jsme zvyklí. A proto bychom se jakékoliv změně bránili. Co když konečnou odpovědí na naše problémy je úplná urbanizace, kastovní společnost či dokonalá anarchie? My to nevíme. To vědí jen Stroje a míří k tomu a nás berou s sebou.” (str. 249)

Ano. Co když konečnou odpovědí je nadopovat lidi antidepresivama, aby nebyli už nikdy smutní? Nebo postavit pro lidi skleník se stálou teplotou a 3x denně je krmit? Asi víte, kam tím mířím. Být člověkem je dobrodružství. Stroje nám v něm mají tak maximálně pomáhat, ne nám lajnovat budoucnost. V tom se s panem Asimovem nikdy neshodnu.

Ale každý to asi vidí jinak a kniha Já, robot je jen jedním z pohledů. Prostě si to přečtěte. Pokud vás baví přemýšlení o možné budoucnosti lidstva, neměli byste si tuto kultovní knihu nechat ujít. Já času stráveného s Asimovem určitě nelituju. Aspoň mám s kým polemizovat.