Sleduji online diskuze začínajících autorů/ spisovatelů a někdy se nestačím divit. Tedy přesněji: divila bych se, kdybych si tím (většinou) neprošla taky. Nevím, čím to je, ale začínající autory trápí zvláštní druh trémy. Napsat první větu je největší problém. Říká se tomu “syndrom prázdné stránky”. A trpí jím hlavně ti, kdo píšou svoji první knihu.
Abyste tomu rozuměli: ani já vlastně nejsem o moc dál než oni. Tedy v psaní knih – momentálně také píšu svoji první. Proto tyto diskuze sleduji. Ale přesto o něco dál jsem. O tom mi vnitřně svědčí i fakt, že už podobnými syndromy a obavami začínajících spisovatelů netrpím (zatímco před sedmi lety, když jsem to zkoušela – neúspěšně – poprvé, jsem se s tím potýkala úplně stejně).
A objektivně? Živím se tím, že opravuju texty, které napsali jiní. Články, ale i celé knihy. Hlídám gramatiku, typografii, stylistiku, správné vazby, logiku, návaznost, čtivost, opakování, fakta… Nejen hlídám, ale i opravuju nebo doporučuju změny. A když to dokážu hlídat jinde, dokážu to (doufám) i u sebe.
Navíc přece jen i píšu, i když pouze články do časopisu. Ale i to mi dalo návyky a dovednosti, které jsou pro mě teď užitečné. A nakonec – byla jsem i u vydání knihy v nakladatelství. Virtuálně jsem skákala mezi nakladatelem, autorem, grafikem a korektorem a sama dělala editora. Díky tomu jsem trochu pochopila i proces vydání knihy, což je další z témat, které začínající spisovatelé řeší.
Rozhodla jsem se proto vypsat některé dotazy, které se často v těchto diskuzích opakují a se kterými už si vím rady. Snad to někomu pomůže. A snad nikoho neurazí – to skutečně není úmyslem tohoto článku.
1) Co mám dělat, když se mi nechce psát/ nevím, jak začít/ mám zásek?
Tento dotaz se opakuje asi nejčastěji. Chceš psát? Piš. Nechceš? Tak proč se do toho nutíš? Pro psaní, stejně jako i pro další činnosti, které člověk dělá dobrovolně, potřebujeme mít vnitřní motivaci. Nejdřív si ujasni, proč a jestli to vůbec chceš. Je to tvůj sen? Obživa? Cítíš takové to nucení, zahlcení tématem nebo příběhem, který prostě musí na papír? Pak piš. Jestli ne, nemá to cenu.
V tomto mi hodně pomohlo psaní pro časopis. Máte deadline a ten musíte dodržet. Dopředu dostanete téma (nebo si ho zvolíte), rozsah a časový horizont a pak prostě píšete. Bez výmluv, že nevíte jak začít, že se vám dneska, ani zítra, ani pozítří nechce, nebo že už nevíte, čím ty 3 stránky vyplnit. Zvyknete si přizpůsobit své myšlenky předem danému rozsahu. Začít úvodem a skončit pointou přesně v 700 slovech. A hlavně zbytečně nemudrovat a psát.
Začínajícím autorům proto radím, aby si něco takového taky zkusili. Pokud nechtějí nebo nemůžou psát do časopisu, ať píšou třeba blog (což je mimochodem nejlepší způsob sebepropagace). Nebo ať si udělají smlouvu sami se sebou nebo s potenciálními čtenáři. Důležité je pravidelné psaní, i kdyby to bylo pár stránek za měsíc. A ještě důležitější je naučit se dodržet deadline, i když se vám nechce nebo máte pocit, že to zrovna vůbec nejde. Protože když se překonáš a hrábneš do kláves, zjistíš, že to přece jen nějak šlo.
A to je moje poslední rada k tomuto tématu: napiš ten dnešní kousek aspoň nějak. I kdyby to mělo být kostrbaté a nedomyšlené. Přepsat a zlepšit to můžeš vždycky, od toho máme textové editory. A nebo editory, jako jsem já. I když nevíš, jak má příběh pokračovat. Napiš, jak by mohlo. Nebo napiš úplně jinou scénu (já jsem 2 roky psala na přeskáčku, jak přicházela inspirace, a teprve teď to dávám dokupy a připisuju to, co chybí). Nebo článek na blog o něčem jiném. Hlavně se neptej, co dělat, když se ti psát nechce. Jediná odpověď je: tak nepiš. Anebo se na to vykašli a piš dál.
2) Můžu psát v ich-formě? Můžu používat nespisovná slova/ vulgární výrazy/ vymyšlená slova? Můžu střídat osoby/ časové roviny? Můžu…?
Ano, můžeš. Jsi autor, jsi bůh svého světa, tvůrce své knihy. Nic není špatně, všechno jsou jen nástroje, se kterými je potřeba naučit se pracovat. Zkoušej to. Hledej svou cestu. Můžeš cokoliv.
3) Můžu napsat knihu, i když jsem dyslektik?
Jistě. Osobně znám dyslektiky, kteří jsou úspěšnými spisovateli. A na jejich knihách to není poznat. Od toho jsme tu my, korektoři – kontrolujeme a opravujeme knihy všech autorů a je nám celkem jedno, jestli autor jen neumí čárky (a upřímně: úplně všechny čárky správně umí jen profík), nebo střídá i/y, jak ho zrovna napadne.
4) Mám vymyšlený námět/ napsanou osnovu. Bude to dobré?
Víc než na námětu dnes záleží na konkrétním zpracování. Říká se, že po Shakespearovi už stejně nikdo s originálním námětem přijít nemůže… Napiš to a teprve potom se ptej, jestli je to dobré.
5) Co když zjistím, že nejsem originální/ že tohle téma už někdo zpracoval?
Jak už jsem řekla, víc záleží na zpracování než na tématu. Jistě, není dobré si přivlastnit bestseller a přepsat ho vlastními slovy. Nově převyprávět starý příběh z jiné doby může být naproti tomu velmi zajímavý počin – tak třeba Ondřej Neff takto znovu-napsal osm verneovek, Madeline Millerová nádherně převyprávěla příběh ze starého Řecka o Achilleovi a Patroklovi.
Obecná témata, jako kniha o učni v čarodějnické škole nebo kniha o tom, jak se chudá slečna zamiluje do bohatého krasavce, jsou věčná a můžou mít mnoho variant. I když v současné době jsou už trochu klišoidní – ale právě originálním zpracováním z nich můžeš dostat něco, co z nich ještě nikdo jiný nedostal. Je taky úplně v pořádku odvolávat se na motivy z jiných knih nebo filmů. Velmi pěkně s tímto uměl pracovat Terry Pratchett. A dělám to i já, když o své knize prohlašuju, že je to “útěk do divočiny po česku”.
6) Jaký font/ formát stránky mám použít, jak odsazovat, kam vkládat obrázky?
S tím si hlavu nelámej, to řeší grafik. Vlastně je úplně nejlepší, když v rukopisu žádné větší úpravy nejsou – nemusí se pak složitě odstraňovat. Obrázky se do wordu nikdy nevkládají, to si taky řeší grafik. Jediné, nad čím se dá uvažovat, je počet normostran. U začínajících autorů se doporučuje spíš tenčí kniha (cca 100 NS/ 30 000 slov), protože čím víc stránek, tím vyšší náklady na vydání a tím vyšší cena za knihu. A drahá kniha od neznámého autora moc šancí nemá.
7) Můžu v knize jmenovat konkrétní výrobky, značky, lidi?
Můžeš, ale na vlastní nebezpečí. Když se to někomu nebude líbit, tak tě a) nebude mít rád b) zažaluje za pomluvu. Takže si to raději rozmysli. Trošku něco jiného je psát postavu podle reálného vzoru, aniž by ten reálný člověk byl jmenovaný (nebo je třeba tím vzorem jen částečně). Za to tě sice taky nemusí mít rád, ale jinak nic nehrozí.
Někteří autoři se také ptají, jestli můžou ve své knize zmínit něco, čemu by tím udělali reklamu. Jestli se to může. Tahle otázky mi přijde trošku nesmyslná – za takovou reklamu přece neplatíš (nemáš platit) ty, ale potenciálně by za ni měl platit ten, komu ji děláš. Ty ale od něho nic nechceš, takže v čem by měl být problém?
8) Jak mám napsat anotaci, jak udělat křest, vezmou mi knihu v nakladatelství?
Proč hážu tyhle otázky do jednoho pytle? Protože se na ně s oblibou ptají lidi, kteří mají zatím jen námět nebo prvních pár stránek. Je úplně zbytečné se něčím takovým trápit, dokud to není aktuální. Až to aktuální bude, zeptej se někoho, kdo si ví rady nebo kdo už to prožil, ale nejdřív tu knihu prosím napiš, pak teprve ji vydávej!
Napadá mě jediná otázka, která by se mohla řešit už od začátku: pro jaké publikum tu knihu píšu? Jaké lidi by mohla zaujmout? Třeba já vím, že moje kniha bude názorově dost alternativní. Vůbec neuvažuju o vydání ve větším nakladatelství. Vůbec nečekám, že by se mohla prodávat ve velkém knihkupectví. Takže si do ní klidně napíšu, co si myslím o politice a “byznysu”, protože bude o lidech a pro lidi, kteří by od toho nejraději zdrhli někam do jiného vesmíru. Nebo aspoň do lesa. Kniha pro mainstream (tedy většinové publikum a velká nakladatelství) se píše jinak.
Závěrem
Divili jste se při čtení článku, proč si vymýšlím tak zvláštní otázky? Já si je ale nevymyslela, jde o skutečné otázky ze skutečných diskuzí. Vlastně jde jen o malý výsek reality, protože celá skutečnost se do slov nikdy nedá zachytit. Vynechala jsem třeba dotaz, na který jsem fakt nevěděla, co odpovědět – někdo se ptal, co má psát, když nerad vymýšlí postavy, příběh a vlastně i prostředí…
Abych ale nebyla za trolla: většina lidí se ptá na konkrétní věci a dost často se v diskuzích doberou i nějakých relevantních odpovědí. Mně to ale prostě nedalo, protože tyto otázky se objevují pořád znovu a znovu. A já bych na ně ráda odpověděla jen třemi slovy: nemudruj a piš! Jinak tu vysněnou knihu nenapíšeš.
A na závěr jeden bonus: slibuju, že jakmile dopíšu knihu, na které teď pracuju – svoji první knihu (aktuálně mám skoro 50 stránek), napíšu něco o tom, jak jsem ji psala. A pak, dají-li všichni bohové, třeba napíšu i o tom, jak jsem ji úspěšně vydala.
Držme si palce!
Chci napsat komentář