Kateřina Tučková na MAČ: Brno, fabrika a odvaha

Mladá spisovatelka Kateřina Tučková pojala letošní MAČ jako možnost seznámit posluchače s kusem brněnské historie. Přednášku o pěti generacích textilních baronů proložila jen jednou ukázkou z knihy Fabrika, zato ale velmi sugestivní. Nechyběly v ní hladovějící a umírající sirotci. Pódium nakonec patřilo překvapení večera a povídání o podnikavosti, víře a odvaze. Odvaze začínat znovu a odvaze být jiný.

Kateřina Tučková (*1980) není jenom spisovatelka, ale také kurátorka. Je známá tím, že si ke svým knihám, které vycházejí ze skutečných událostí, dělá rozsáhlé rešerše. Nejznámější jsou Vyhnání Gerty Schnirch, Žítkovské bohyně a nejnovější je Fabrika. Získala spoustu ocenění včetně Magnesie Litery a její knihy se staly bestsellery.

Měsíc autorského čtení (MAČ), náš největší literární festival, probíhá už pošestnácté v Brně, Ostravě, Košicích, Wrocławi a letos také ve Lvově. Zahrnuje domácí literaturu (podle místa konání, tj. českou, slovenskou a polskou) a také literaturu země, která je v daném roce čestným hostem – pro letošek je to Ukrajina.

20. 7. 2015: Kateřina Tučková

Sál Divadla Husa na provázku je zaplněný, dokonce se musí přidělávat celá řada židlí. Sedím úplně v rožku a jsem ráda, že mám kde. “To jsem tady zažila naposledy na Krchovském,” poznamenává žena sedící přede mnou.

V úvodním klipu sledujeme Kateřinu Tučkovou, jak zdobí malé obyvatele brněnského Bronxu žlutou a modrou barvou. O úvodní slovo se postará ředitel Moravské galerie a spoluautor odborné publikace ke stejnojmenné výstavě Moravský Manchester Jan Press. A potom už přijde autorka a začne populárně naučnou přednášku. Ano. Přednášku o historii brněnského textilnictví, která tvoří náplň nové knihy Fabrika.

Hlavními postavami je pět generací rodiny Offermanových. Děj tak začíná rokem 1776, kdy první z nich přišel do Brna, a končí někdy v roce 1948. “Offermanovi byli natolik dohledatelní a zároveň natolik neznámí, aby se mohli stát podkladem pro beletristické zpracování tohoto období,” přiznává Tučková.

V knize samozřejmě nejde jen o historická fakta. Vždycky se najde i nějaká zajímavost, jako špionážní výlet hraběte Salma do anglických textilek, nějaký antagonismus, jako protiklad židovské rodiny Offermanů a jejich evangelických konkurentů Schoellerů, nebo něco dojemného, jako osudy obyčejných dělníků a sirotků, kteří v tvrdých podmínkách v továrně pracovali, hladověli a někdy i umírali.

Večer přinesl dvě překvapení: jedno drobné, to když se přímo po pódiu prošla myška. Druhé větší a naprosto úžasné: autorka dohledala a přivedla na čtení paní Marii Purič (snad mám jméno správně) – vnučku Bruna Theodora Bauera, který patřil k páté generaci rodiny Offermanů a zároveň třetí generaci rodiny Bauerů, dalších textilních baronů.

Povídalo se o babičce paní Purič, Bertě Bauerové, která po rozvodu v roce 1920 vyplatila manžela a zůstala s dětmi na statku (zámečku) v Jehnicích. V roce 1948 jí majetek znárodnili, zůstala bez peněz i bez penze a její potomci byli vystavení perzekuci. Paní Purič slýchávala posměšky (aniž by tušila, proč – babička jí neřekla, z jaké rodiny pochází), nemohla studovat co chtěla (musela na stavební fakultu VUT).

I proto se rozhodla co nejdřív ze země odejít. Vdala se do Mariboru ve Slovinsku. “Změn jsem se nikdy nebála,” říká a Kateřina Tučková přikyvuje: “Ano, je vidět, že je Offermanová.” Na vlast ale nezanevřela. Svoje syny učila mluvit česky, od 90. let žije střídavě ve Slovinsku a v Čechách. Už nemusí dělat stavařinu, věnuje se tlumočení a charitě (hospice apod.). Jen do Brna se trochu nerada vrací, kvůli vzpomínkám.

Její předkové udělali z Brna to, čím je. Založili tam první a nejmodernější textilní továrnu. Další generace se kromě textilu věnovaly i strojírenství (1. brněnská strojírna), zavedly v Brně první tramvajovou dopravu, podporovaly vznik Moravské galerie, parků, stavěly vily. Ona sama neudělala nic jiného, než že se narodila jako jejich potomek. Přesto se k ní její město zachovalo špatně.

Dneska už je všechno jinak. V Jehnicích ji vítají jako vzácného rodáka. A obnovují se vzpomínky na všechny ty podnikavé lidi a moderní fabriky. Paní Purič dodává: “Díky této knize cítím potřebu vrátit se a Brno poznat.” Několikrát autorce za její knihu děkuje.

A brněnské publikum jí nadšeně a upřímně několikrát během večera tleská. Dlouhý potlesk následuje i po posledních slovech, kterými se paní Purič vrací k tomu, co je základem úspěchu každé rodiny (a rodinného podniku): soudržnost, víra, zodpovědnost a odvaha.

Autorské čtení Kateřiny Tučkové nakonec bylo neskutečně silným zážitkem, i když to na začátku, při pohledu na zažloutlé fotografie pánů Offermanů, čekal asi málokdo.

Znovu se tak potvrdilo, že jde o spisovatelku, která dokáže najít a vytáhnout z historie zdánlivě šedé (a hlavně málo známé) okamžiky a vynést je do dnešního světa, vybarvené jasnými barvami a propojené s dnešní realitou někdy i víc a hlouběji, než bysme sami chtěli. Protože ukazují, že jsme se jako masa lidí nechovali vžycky úplně dobře – hlavně k lidem, kteří se od té masy něčím odlišovali. Ať už to byli textilní baroni, lidové léčitelky ze Žítkové nebo Němci vyhnaní po skončení WWII z Brna.