Minulý týden jsme v malém pražském coworku s názvem Pracovna pokřtili v komorní atmosféře knihy Vlastní cestou od Jána Košturiaka, na které jsem se podílela jako editor, a 13 000 dní od Tomáše Hajzlera, obě z nakladatelství PeopleComm. Byla jsem tam a bylo to skutečně obohacující setkání.
Kniha Vlastní cestou je sama o sobě tak trochu netradiční, stejně jako její autor, profesor Ján Košturiak. Píšu “profesor”, i když sám na tituly, a dokonce i na ten společenský status, který to s sebou nese, kašle. Za člověka stejně nemluví tituly, ale to, co udělal, a ti, kterým pomohl, ať už radou, nebo “jen” příkladem.
Ján Košturiak skutečně pomáhá. Působí jako poradce a kouč v oblasti inovací a podnikového managementu ve společnosti IPA Slovakia, kterou spoluzakládal a vede. Není ale typickým manažerem v kravatě a s tabulkami v kufříku. Zajímá ho jádro věci, skuteční lidé a skutečný přínos firmy.
“Pochopil som, že zmysel podnikania nemôže byť iba zisk a peniaze, ale niečo viac – hlbší zmysel, pomoc ľuďom a tomuto svetu, trpiacemu veľkými morálnymi a ekologickými ranami.”
A přesně taková je i kniha Vlastní cestou. Autor v ní píše o struktuře firmy a štíhlých podnicích, ale nezapomíná se ptát, co na prosazované změny a metody říká človíček u pásu. A jestli by nebylo lepší, kdyby nebyli manažeři a podřízení, ale kdyby každý ve firmě byl takový malý podnikatel. Mluví o vydělávání peněz, ale ještě víc o vyšším smyslu, o přínosu podnikání pro společnost a pro osobní duchovní vývoj, o lidech, kteří z vysokých manažerských postů odešli, aby začali třeba vyrábět marmelády. Nebo o svých rodičích a výchově k obyčejné slušnosti.
takhle vypadá – je krásná, že?
Někdy vám o tom všem ještě napíšu víc. Dnes jsem chtěla napsat o něčem úplně jiném. Minulý týden jsme tuto knihu po roce usilovné práce a vypiplávání pokřtili v pražské Pracovně. Všechno do sebe zapadlo – vydalo ji nakladatelství spojené s Tomášem Hajzlerem a jeho projektem Svoboda v práci. My všichni na ní pracovali svobodně a radostně. Pracovna spojuje lidi, kteří stejně svobodně pracují na zajímavých alternativních projektech – každý sám, všichni společně.
Jako by to byly zárodky nového světa. Nádherného světa, kde každý dělá to, v čem nachází smysl. Jasně, není úplně jednoduché živit se tím, co nás baví a naplňuje. Třeba já v tom pořád ještě nějak neumím správně chodit a každou chvíli odněkud slyším: tak mi jen poraď, tak mi to jen zbetuj, tak mi tam tu hlínu naplácej, vždyť tě to baví, to je přece dost velká odměna… není? OK, tak ti dám ještě zadarmo oběd… Někdy váhám. Někdy jsem to fakt zadarmo udělala, ale myslím, že přišel čas, abych si za svou práci uměla říct o spravedlivou odměnu. Nebo o adekvátní protihodnotu v jakékoliv podobě.
Ale zpátky ke knize. Víte, v mém pracovním životě má výjimečné místo – je to úplně první kniha, kterou jsem měla tu čest editovat. Před rokem jsem si na blogu Tomáše Hajzlera, kterého jsem sledovala a fandila mu, přečetla výzvu, že hledají editora. Myslela jsem tehdy, že půjde pouze o uhlazení překladu ze slovenštiny a řekla si: jo, to přece zvládnu. Kdyby mi někdo tehdy řekl, co všechno budu muset zvládnout, asi bych se lekla…
A tak jsem tehdy Tomášovi napsala: “Editování knih je něco, do čeho pomalu dorůstám a co vidím jako svůj budoucí “důlek” – bylo by myslím moc pěkné, kdybych mohla později říct, že jste to byli právě vy, kdo mi moje směřování pomohl uvést do života.”
A přesně to se stalo. Tomáš mi dal šanci a já jsem pracovala a pracovala, přepisovala, meilovala, upravovala… Po prvním pročtení jsem se sešla s Jánem Košturiakem, pak jsme na tom asi 3 měsíce pracovali, pak se do toho vložil Tomáš se svým požadavkem přepsat to do lidštější a méně technické podoby, vypouštěly se nějaké kapitoly, dělala jsem na poznámkách pod čarou, přidávala členění a podnadpisy, hlídala popisky a umístění nových obrázků… Nakonec ještě dvojité čtení (já 2x a paní korektorka taky 2x, to se dnes jen tak nevidí!), vysázení (a další čtení) a tisk.
Moje jméno i s adresou tohoto blogu je v tiráži a ještě 2x i v Tomášově předmluvě. Na křtu se Ján Košturiak zmínil, že s tak pečlivým (rozuměj: rejpavým) editorem se v životě nesetkal (a to už má za sebou nějakých 15 knih), že jsem vychytala každou maličkost. Potom jsem se šla raději zeptat, jestli jsem nerejpala až moc. Prý ne. Prý měl celou dobu pocit, že jsem fakt profík. No už jo. Dostala jsem přece spravedlivě zaplaceno…
Už jsem zase ujela. Píšu o křtu… a nevím, co vlastně napsat. Oficiální proslovy Tomáše a Jána trvaly jen asi čtvrt hodiny a pak už se jen podepisovalo a mluvilo v přátelské atmosféře o všem možném. Konečně jsem se setkala s lidmi, se kterými jsem poslední rok intenzivně pracovala a přesto jsem s nimi předtím nikdy naživo nemluvila (hlavně s Tomášem a Mariánem Rudincem, autorem ilustrací).
Potkala jsem i nové lidi, jako třeba Hanku, další editorku, nebo Petru, Tomášovu energickou ženu. Vydrželi jsme si takhle povídat celé 4 hodiny. Pití i jídla bylo dost, Pracovna zajistila výborný veganský raut (byly tam pečená hokaida, miluju!), končili jsme ještě na chodníku před Pracovnou, já dostala zásobu výtisků Vlastní cestou, byl krásný teplý večer, no prostě skvělý, skvělý, skvělý!
Po křtu (nebo po tom, co se z toho vyvinulo) jsem už spěchala za kamarádkou z pardubických studií, u které jsem se moc příjemně a pohodlně vyspala (křest jsme rozpustili až v 10 večer, to by se mi špatně vracelo domů), druhý den jsem ještě prošla Staromák a Karlův most a pak jsem se vydala na Vyšehrad a tamní hřbitov se Slavínem, kde jsem dostala takový zvláštní, slavnostní (možná i vlastenecký) pocit, když jsem četla všechny ty známá jména (Neruda, Němcová, Horáková, Dvořák, Smetana, Nezval, Hálek…) a pak už jsem frčela zase zpátky do Brna.
Díky za všechno.
Vzhůru do dalších výzev (ano, už edituju další knihu, tentokrát netradiční fantasy Ondřeje Netíka)!
P. S. Knihu Vlastní cestou můžete prolistovat a koupit na stránce peoplecomm.cz/vlastni-cestou. Pokud vás téma oslovilo, neváhejte, stojí to za to!
fotky ze křtu v Pracovně
Chci napsat komentář