Laureáti Nobelovy ceny za literaturu 1901-1905

Nobelovu cenu za literaturu od roku 1901 uděluje Švédská akademie „za nejvýznačnější literární dílo v ideálním směru“. Jde o nejprestižnější ocenění pro spisovatele a básníky z celého světa, i když – přiznejme si, v oceňování hraje jistou roli i politika, jak si ukážeme na jednotlivých příkladech. Chtěla bych pro sebe i pro vás sepsat malé info o jednotlivých laureátech ceny a jejich knihách.

Začínám první šesticí, oceněnými z let 1901-1905 (v roce 1904 obdrželi cenu 2 spisovatelé). Za co byli ocenění? Najdeme mezi nimi něco, co by lákalo k přečtení i dnes? A co si od nich přečíst?

1901: Sully Prudhomme

První oceněný spisovatel je Sully Prudhomme (1839-1907), francouzský básník a esejista, vůdčí osobnost parnasistického hnutí. Jeho snem bylo spojení poezie a vědy. Nobelova cenu mu byla udělena „…jako uznání za vynikající básnickou tvorbu, která až do posledních let přináší svědectví o vznešeném idealismu, umělecké dokonalosti a o vzácném spojení kvalit srdce a intelektu“.

Tento básník je dnes u nás téměř neznámý. Jediný český výbor z jeho díla vyšel roku 1937 pod názvem Marná laskání v překladu Svatopluka Kadlece a s úvodem Václava Černého. Jeho básně si můžeme přečíst i v antologii Karla Čapka Francouzská poezie nové doby (Baudelaire, Verlaine, Prudhomme) a Antologii světové milostné poezie do konce XIX. století – Víno milenců (ed. Štefan Žáry).

1902: Theodor Mommsen

Theodor Mommsen byl německý historik, který se zabýval hlavně římskými dějinami. Nikdo z nás ho asi v oblibě mít nebude, protože se vyjadřoval velmi negativně k otázce české samostatnosti, dokonce navrhoval použití násilí proti Čechům. Přesto obdržel Nobelovu cenu za literaturu, a to s tímto odůvodněním: „… největšímu žijícímu mistru v umění historiografie se zvláštním zřetelem na jeho monumentální dílo Římské dějiny“.

Římské dějiny, které Mommsen napsal v letech 1854-1856, vyšly i v českém jazyce, naposledy v nakladatelství Votobia v roce 1996.

 1903: Bjørnstjerne Bjørnson

Bjørnson (1832-1910) byl norský prozaik, dramatik, básník a publicista. Na rozdíl od Mommsena byl zastáncem utlačovaných národů. Na začátku své literární dráhy psal formálně novátorské, poetické příběhy s hluboce prokreslenou psychologií postav, které později i s některými svými lyrickými básněmi seřadil do sbírky Selské povídky. Sbírka i některé povídky vyšly i v českém jazyce.

Od 70. let 19. století se v literatuře začal věnovat společenským problémům (kritizoval morálku měšťanské společnosti, zdůrazňoval mravní odpovědnost jedince, zasazoval se o liberalismus a kulturní i státní samostatnost Norů i jiných národů). Společně s Henrikem Ibsenem je zakladatelem norského dramatu. Jeho báseň Ano, milujeme tuto zemi se stala norskou státní hymnou.

Nobelovu cenu získal „… jako projev uznání za jeho ušlechtilou, velkolepou a mnohostrannou literární tvorbu, která se vždycky vyznačovala jak svěžestí inspirace, tak vzácnou čistotou ducha.“ Jeho myšlenky našly uznání i v Čechách, např. v Brně máme Bjørnsonův sad.

 1904: Frédéric Mistral

Mistral (1830-1914) byl francouzský lyricko-epický básník, který celé svoje dílo věnoval myšlence obnovení dialektu oblasti Provence – okcitánštiny. Vytvořil rozsáhlý slovník tohoto jazyka, celé svoje dílo napsal v okcitánštině a finanční výnos za Nobelovu cenu, která mu byla udělena „… se zřetelem k originálním, geniálním a vpravdě uměleckým rysům jeho básnické tvorby, která věrně zrcadlí přírodu a život lidu jeho rodného kraje a s přihlédnutím k jeho významné činnosti provensálského filologa“, věnoval na vytvoření etnografického muzea v Arles.

U nás, ještě za Rakouska-Uherska, vyšly jeho sbírky Nerto (výpravná báseň popisující historii Avignonských papežů) a Mirèio (tragický příběh milenců, který se stal předlohou pro operu Mireille). Poslední vydanou sbírkou jsou Zlaté ostrovy (vlastenecké i milostné verše).

1904: José Echegaray y Eizaguirre

Dnes už téměř neznámý španělský dramatik (1852-1916). Původní profesí byl matematik, ekonom a politik, což se podle některých kritiků odráží až příliš v jeho tvorbě. Ve svých dílech popisuje romantickou vášnivost jako pouhou lidskou slabost a dává ji do opozice k morálním principům. Psal prý na efekt, snažil se povzbudit mravnost a pozitivistické principy. Ocenění dostal „… se zřetelelem k obsáhlému a geniálnímu dílu, které samostatným a originálním způsobem oživilo velké tradice španělského dramatu“.

Několik jeho dramat vyšlo v letech 1892-1914 i v českém jazyce, poslední v roce 1937. Osobně mě neláká ani jedno z nich.

1905: Henryk Sienkiewicz

V Čechách poměrně populární polský spisovatel (1846-1916), oceněný za své historické romány. Na začátku kariéry pracoval jako novinář a psal drobné prózy, povídky a obrazy ze života nižších vrstev a také cestopisy. První historickou novelu Tatarské zajetí napsal v roce 1880. Následovala monumentální trilogie Ohněm a mečem, Potopa a Pan Wołodyjowski, která vypráví o boji Polska a ukrajinských kozáků. Známý je i historický román Křižáci, tentokrát o boji Polska a Řádu německých rytířů.

Nejznámější Sienkiewiczovou knihou je Quo vadis?, která vypráví o počátcích křesťanství a byla i zfilmovaná (dokonce 5x). Četla jsem ji i viděla a v té době na mě udělala velký dojem. Ještě před ní jsem si ale oblíbila knihu pro mládež Pouští a pralesem o dvou statečných sourozencích prchajících divokou Afrikou.

Nobelovu cenu získal „… za velkolepé zásluhy epického spisovatele“. Stručné a jasné.

Co si přečíst?

Pokud se chcete seznámit s nejstaršími laureáty Nobelovy ceny za literaturu – básníky, doporučuju (pouze s ohledem k tomu, co jsem se o nich dozvěděla z dostupných pramenů) některou obsáhlejší antologii, jako např.

Karel Čapek (ed.): Francouzská poezie nové doby (Baudelaire, Verlaine, Prudhomme)

Štefan Žáry (ed.): Víno milenců – antologie světové milostné poezie do konce XIX. století (Prudhomme, Mistral a mnoho dalších)

Z prózy doporučuju tyto knihy:

Henryk Sienkiewicz – Pouští a pralesem (určeno pro mladé čtenáře jako dobrodružné čtení o divoké Africe)

Henryk Sienkiewicz – Quo vadis? (pokud chcete vědět, co bylo “in” před 110 roky a co dodnes okouzluje čtenáře našeho kulturního okruhu, měli byste určitě zkusit přečíst)

A sama si na To Read List připisuju následující:

Bjørnstjerne Bjørnson – Selské povídky (některé v Norsku zlidověly, snad to bude příjemné čtení i pro nás)

Henryk Sienkiewicz – Ohněm a mečem (vzhledem k současné politické situaci a skvělému vypravěčskému umu autora bych se chtěla začíst do prvního dílu trilogie o boji o Polsko a Ukrajinu)

Tak. A příště dalších 5 oceněných. Bude mezi nimi opět někdo známý nebo zajímavý?

Image copyright: Alfred Nobel – wikipedia (free)