Nobelovu cenu za literaturu od roku 1901 uděluje Švédská akademie „za nejvýznačnější literární dílo v ideálním směru“. Jde o nejprestižnější ocenění pro spisovatele a básníky z celého světa, i když – přiznejme si, v oceňování hraje jistou roli i politika.
Chtěla bych pro sebe i pro vás sepsat malé info o jednotlivých laureátech ceny a jejich knihách. Pokračuju další trojicí, laureáty Nobelovy ceny z let 1919-1921. Za co byli ocenění? Najdeme mezi nimi něco, co by lákalo k přečtení i dnes? A co si od nich přečíst?
1919: Carl Spitteler
Švýcarský teolog, učitel, novinář, spisovatel a dramatik (1845-1924). Snažil se spojit antická a biblická témata s “moderním” psaním. Napsal několik eposů v šestistopém jambu, ve kterých zpracoval některé antické mýty (např. o Prométheovi). Nobelovu cenu dostal „…se zvláštním oceněním jeho mohutného eposu Olympské jaro“.
U nás vyšly jen některé jeho prózy, poslední v roce 1939. Mýty mám sice v literatuře moc ráda, tady mě to ale vůbec neláká.
1920: Knut Hamsun
Významný norský spisovatel, vlastním jménem Knut Pedersen (1859-1952). Narodil se v chudé rodině, od deseti let pracoval, často měl hlad. Hlad byl i název jeho prvního románu (1890). Je částečně autobiografický a prý se podobá románům Franze Kafky a pozdějších existencialistů.
Krátce emigroval do Ameriky, tam ho ale naprosto znechutil vznikající průmyslový kapitalismus, takže se vrátil do Norska. Jeho další romány jsou psané s důrazem na vnitřní psychologii postav (v opozici k naturalismu). Většinou je jejich hlavní hrdina outsider, čímž mi připomíná mého oblíbeného Paasilinu.
Nobelovu cenu obdržel „… za jeho monumentální dílo Matka Země“. Z tohoto románu jsem četla pár prvních stránek a musím říct, že mě hodně zaujal. Hamsun dokáže všechno popsat velmi úsporně, a přitom poeticky.
Od začátku II. světové války se Hamsun začal přiklánět k nacistům, čímž přicházel o dřívější popularitu. Dokonce ho po válce na čas zavřeli do blázince. Že to byl ale spíš hledač toužící po “jednotě přírody a člověka, snu a skutečnosti”, než nějaký krutý rasista, dokládá ve svém posledním díle Po zarostlých stezkách, ve kterém se s nadhledem vrací k této etapě svého života.
Knut Hamsun mě zaujal svým stylem i rozporuplnou osobností a určitě si od něho něco přečtu.
1921: Anatole France
Francouzský spisovatel, literární kritik a filosof (1844-1924). Vyznával scientismus (věřil ve vědu a zavrhoval všechno nevědecké), antický humanismus a později i komunismus.
Napsal několik sbírek básní, povídek, románů a fejetonů, většinou zaměřených na satirickou kritiku společnosti a křesťanské víry, nebo obecně víry v cokoliv. Hlavními postavami jsou často humanisticky založení učenci, jako v jeho prvním románu Zločin Sylvestra Bonnarda, tetralogii Historie našich dnů, kde ukazuje špatný stav současné městské společnosti, nebo v Povídkách Jakuba Kuchtíka.
Zmínit se musím i o románu Bohové žízní, který kritizuje krvelačnost Velké francouzské revoluce, a o satiře Jana z Arku, ve které vykreslil tuto národní světici jako totálního magora. Nejen za to si vysloužil místo na Index Librorum Prohibitorum (seznam zakázaných knih v katolické církvi).
Nobelovu cenu získal „… jako uznání jeho zářivé literární činnosti charakterizované ušlechtilým stylem, velkorysou humanitou, půvabem a francouzským espritem“.
Osobně jsem četla dvě jeho knihy: Ostrov tučňáků (satirické pseudo-dějiny Francie, které zesměšňují církev, vládu, ženy, právo, minulost i současnost) a Vzpoura andělů (o tom, jak andělé ve jménu rozumu připravují vzpouru proti Bohu). Nedoporučuju ani jednu.
Proč? Myslím si, že kritizovat se dá i bez toho, abychom ten druhý názor shazovali a zesměšňovali. A dělat si prdel z víry v cokoliv a přitom sám zuby nehty věřit v něco jiného, v jiný způsob pohledu na svět a jiný způsob řešení problémů, je přinejmenším nesympatické. Alespoň pro mě.
Přesto je možné, že si France mezi vámi přece jen svoje čtenáře najde. Do dobrého spisovatele mu podle mě chybí snad jen větší nadhled a trocha taktu…
To Read List:
Knut Hamsun: Matka země, Odeon, 1970
Knut Hamsun: Mysterie, Odeon, 2000
Knut Hamsun: Po zarostlých stezkách, Mladá fronta, 2002
Image copyright: Alfred Nobel – wikipedia (free)
Chci napsat komentář