Nobelovu cenu za literaturu od roku 1901 uděluje Švédská akademie „za nejvýznačnější literární dílo v ideálním směru“. Jde o nejprestižnější ocenění pro spisovatele a básníky z celého světa, i když – přiznejme si, v oceňování hraje jistou roli i politika.
Chtěla bych pro sebe i pro vás sepsat malé info o jednotlivých laureátech ceny a jejich knihách. Pokračuju další trojicí, laureáty Nobelovy ceny z let 1925-1927. Za co byli ocenění? Najdeme mezi nimi něco, co by lákalo k přečtení i dnes? A co si od nich přečíst?
1925: George Bernard Shaw
Anglický, nebo spíš irský autor mnoha divadelních děl i několika próz (1856-1950). Mimo toho se také angažoval politicky. Kritizoval sice kapitalismus, ale odmítal Marxovy vize násilného převratu. Se stejně smýšlejícími lidmi založil reformní Fabiánskou společnost, ze které vznikla Labour Party.
Určitě jste o něm slyšeli. Nebo alespoň o jeho dramatech, ve kterých se odráží jeho politické názory. Nejznámější z nich je Pygmalion – podle něho byl natočený slavný muzikál My Fair Lady. Většinou jde o satiry kritizující viktoriánskou společnost. Na svět se dívá realisticky, očima obyčejného člověka. Možná i proto byly a stále jsou jeho dramata poměrně oblíbená.
Nobelovu cenu získal „…za idealismus i humanitu jeho literárního díla, jehož svěží satira často v sobě zahrnuje osobitou poetickou krásu“. Přiznám se ale, že mě jeho dílo neoslovuje. Přečetla bych si maximálně Pygmalion, a to v dvojjazyčném vydání z roku 2012, abych se podobně jako Líza naučila pěkně anglicky.
1926: Grazia Deleddaová
Italská spisovatelka (1871-1936). Pocházela z bohaté rodiny ze Sardinie. Kdyby ne, těžko by se v té době mohla jako žena věnovat psaní. Její romány jsou o lásce, často o tragicky osudové lásce, obětech, pocitech viny a vášních. A taky o krásné přírodě a folklóru jejího rodného ostrova.
Nobelovu cenu dostala „za její literární dílo inspirované vznešeným idealismem, které s plastickou názorností líčí život na rodném ostrově a s hlubokým pochopením a sympatií pojednává o všeobecně lidských problémech“.
Ve své době byla asi skutečně oblíbená, ale u nás vyšel naposledy její román – Holubice a jestřábi – v roce 1991. Od té doby nic. A ani já od ní nic číst nebudu – romány o tragicky zamilovaných ženách nejsou nic pro mě.
1927: Henri Bergson
Tentokrát nejde o spisovatele, ale o významného francouzského filozofa (1859-1941). Stavěl se proti racionalistickému a mechanickému výkladu světa, nad rozum stavěl intuici a nad hmotu dynamiku života. Říkal, že skutečnost se neustále vyvíjí a že vědomí a čas tvoří nedělitelnou jednotu. Inspiroval fenomenology a existencialisty, mého oblíbeného filozofa A. N. Whiteheada, psychologa W. Jamese a spisovatele M. Prousta, J. Joyce nebo V. Woolfovou.
Nebyl to ale jen suchý filozof, vyjadřoval se v metaforách, psal stylisticky vybroušené eseje a zasáhl i do teorie literatury a estetiky. Nobelovu cenu získal „jako uznání za jeho bohaté a životodárné ideje a za skvělé umění, jímž byly prezentovány“.
Z dnešní trojice je mi (jako bývalému studentovi fildy) Henri Bergson nejbližší. Zkusím si od něho přečíst některou jeho esej.
To Read List:
G. B. Shaw: Pygmalion, 2012, Edika (dvojjazyčné vydání + CD)
Henry Bergson: Myšlení a pohyb, 2003
Image copyright: Alfred Nobel – wikipedia (free)
Chci napsat komentář