Nobelovu cenu za literaturu od roku 1901 uděluje Švédská akademie „za nejvýznačnější literární dílo v ideálním směru“. Jde o nejprestižnější ocenění pro spisovatele a básníky z celého světa, i když – přiznejme si, v oceňování hraje jistou roli i politika.
Chtěla bych pro sebe i pro vás sepsat malé info o jednotlivých laureátech ceny a jejich knihách. Pokračuju další trojicí, laureáty Nobelovy ceny z let 1931-1933. Za co byli ocenění? Najdeme mezi nimi něco, co by lákalo k přečtení i dnes? A co si od nich přečíst?
1931: Erik Axel Karlfeldt
Švédský básník (1864-1931). Syn zkrachovalého obchodníka, novoromantik inspirovaný lidovými tradicemi a pověstmi. Používal lidový, symbolický, melodický jazyk. Mnoho jeho básní bylo zhudebněno.
Nobelovu cenu v roce 1918 odmítl, protože byl členem komise, která je uděluje. Obdržel ji proto (jako jediný) až poté, kdy zemřel, se stručným zdůvodněním: „za básnické dílo“.
Česky vyšla jen jeho první sbírka Písně pustin a lásky, už před víc než 70 lety. Vypadá to, že dnešní čtenáře už neoslovuje. Já bych to možná i zkusila, jen se bojím zastaralého překladu.
1932: John Galsworthy
Anglický spisovatel a dramatik (1867-1933). Se svou bohatou, vysoce postavenou rodinou se rozešel ve zlém, když se zamiloval do ženy svého bratrance. Tyto zkušenosti zúročil v románu Ostrov pokrytců, kde kritizoval právě vysokou anglickou společnost.
Jeho nejznámějším dílem je Sága rodu Forsytů (nejdřív 3 romány + 2 povídky), kterou později rozšířil ještě o 8 volně navazujících dílů. Byla i zfilmovaná, naposledy jako seriál Velké Británie v roce 2002. Také v těchto knihách kritizuje sobectví a touhu po majetku, která ve vysoké společnosti často vítězí nad morálkou a city.
Nobelovu cenu získal (jak jinak) „za vynikající vypravěčské umění, které dosahuje nejvyššího stupně dokonalosti v díle Sága rodu Forsytů“. Sága byla několikrát vydaná i v češtině.
Za nejlepší Galsworthyho román je považovaný první díl ságy s názvem Vlastník. Mně osobně se podobné romány číst nechce, ale zkusím se podívat aspoň na filmovou podobu – třeba mě to nadchne a pustím se i do knihy.
1933: Ivan Alexejevič Bunin (Иван Алексеевич Бунин)
Ruský spisovatel a básník (1870-1953). Pocházel ze starého šlechtického (sedláckého) rodu. Začínal jako novinář, překladatel (Longfellow, Byron) a autor meditativní, novoromanticky laděné symbolické lyriky. Později přidal i povídky a novely.
Roku 1901 byl vyznamenán cenou za překladatelskou činnost, 1909 se stal čestným členem Ruské akademie věd. A potom přišla bolševická revoluce, útěk na Krym a 1920 do Francie (patřil k první vlně ruských emigrantů).
Ve svém díle s nostalgií zachycuje ruskou krajinu a společnost v carském Rusku. Navazuje na vypravěčství Turgeněva a Tolstého, ale svými reflexivními, existenciálními prvky už patří k moderním spisovatelům. V jeho díle se odráží i inspirace východním náboženstvím.
Nobelova cena mu byla jako prvnímu Rusovi udělená zvl. za jeho lyrický autobiografický román Život Alexeje Arseněva a „za přísně umělecké ztvárnění, v němž uplatnil klasickou ruskou tradici prozaické tvorby“.
V Rusku byl samozřejmě zakázaný, do jeho smrti úplně, poté s výjimku jeho lyrické poezie a povídek o tragické lásce. A nejvíc zakázané ze všech zakázaných knih byly Proklaté dny, deník z období bolševické revoluce, který mě osobně (asi i právě proto) zajímá nejvíc. Ale ráda bych si přečetla i nějakou tu povídku. Anebo ten autobiografický román.
Pokud si chcete přečíst něco o Buninovi, našla jsem pěkný článek v časopisu Host.
To Read/Watch List
Sága rodu Forsytů (seriál VB, 2002)
Ivan Alexejevič Bunin: Proklaté dny, Argo 2006
Ivan Alexejevič Bunin: Život Alexeje Arseňjeva, Odeon 1980/1989
Libor Vykoupil (Host 9/2013 ): Brilantní nostalgik Bunin
Chci napsat komentář