Laureáti Nobelovy ceny za literaturu 1945-1947

Nobelovu cenu za literaturu od roku 1901 uděluje Švédská akademie „za nejvýznačnější literární dílo v ideálním směru“. Jde o nejprestižnější ocenění pro spisovatele a básníky z celého světa, i když – přiznejme si, v oceňování hraje jistou roli i politika.

Chtěla bych pro sebe i pro vás sepsat malé info o jednotlivých laureátech ceny a jejich knihách. Pokračuju další trojicí, laureáty Nobelovy ceny z let 1945-1947. Za co byli ocenění? Najdeme mezi nimi něco, co by lákalo k přečtení i dnes? A co si od nich přečíst?

1945: Gabriela Mistralová

Chilská básnířka, vlastním jménem Lucila de María del Perpetuo Socorro Godoy Alcayaga (1889-1957). Dětství a mládí prožila v chilských Andách. Otec od nich odešel, takže od 14 (!) let pracovala jako pomocná učitelka. Básně publikovala od svých 16 let. Když jí bylo 25 let, získala první cenu v národní literární soutěži Juegos Florales.

Byla učitelkou Pabla Nerudy, provedla reformu školského systému v Mexiku, jako diplomat procestovala Ameriku i Evropu, přednášela o literatuře na univerzitách, psala články o vzdělávání dětí a o mateřské lásce. Její verše jsou plné něhy i smutku, vždyť byla svědkem první i druhé světové války.

Nobelovu cenu získala jako první latinskoamerický autor, a to „za její lyrickou poezii inspirovanou mohutnou citovostí, která z jejího básnického jména učinila symbol idealistických aspirací celého latinskoamerického světa“. Když tato oblíbená básnířka zemřela, drželi Chilané 3 dny státní smutek.

Byla to pozoruhodná žena, od které bych si ráda něco přečetla. Raději ale třeba básně inspirované indiánskou mytologií, než ukolébavky pro děti nebo sonety o sebevraždě jejího milence. Jenomže překladatel Ivan Slavík už vybral za mě. Nic jiného než sbírka Vzkazy (výbor z díla) k dispozici není.

1946: Hermann Hesse

Spisovatel, básník a esejista (1877-1962). Narodil se v německém Švábsku, ale velkou část života strávil ve Švýcarsku. Zaujalo mě, že byl pouze učněm (knihkupce a hodináře) a svoje vědomosti (klasické jazyky, dějiny, později psychoanalýza) získal samostudiem.

Z počátku psal lyrickou poezii a romantické příběhy, poté autobiografie umělců. Za první světové války sepsal antimilitaristický článek, za který byl v Německu označen za vlastizrádce. V meziválečném období ve svém díle propojoval evropský humanismus, buddhismus a Jungovu psychoanalýzu (např. romány Siddhárta, Stepní vlk).

Za nejvýznamější se považuje humanistická utopie Hra se skleněnými perlami, kterou vydal v roce 1943. Nobelovu cenu získal „za jeho oduševnělou literární tvorbu, která svou odvahou a hloubkou současně představuje klasické humanistické ideály a vysoké stylistické hodnoty“.

Nový zájem o jeho knihy přišel v 60. a 70. letech 20. století, a to díky zájmu o východní filozofie a fantazijním a snově-halucinačním pasážím v jeho textech. Zájem měli i čeští vydavatelé a zájem mám i já – hlavně kvůli buddhismu, fantasy prvkům a humanistickému, anti-antisemitskému postoji autora. Začnu asi Siddhártou.

1947: André Gide

Francouzský spisovatel, esejista a dramatik (1869-1951). Podílel se na založení Nouvelle Revue Française, inspiroval pozdější existencialisty Camuse a Sartra. Ač ženatý, přiznal se k homosexualitě – víc se o tom rozepsal v knihách Corydon a Zemři a živ budeš. Neměl rád katolickou církev, v satiře Vatikánské kobky to dal dostatečně najevo. Jeho knihy se proto ocitly na seznamu Index Librorum Prohibitorum.

Několikrát navštívil Afriku a přidal se k hnutí proti kolonialismu. Poté se chtěl jako levicový intelektuál přidat i ke komunismu, ale cesta do SSSR ho odradila. Jeho kniha Návrat ze Sovětského svazu ale zase odradila většinu ostatních levicových intelektuálů, kteří s ním do té doby přátelili. S. K. Neumann dokonce napsal knihu Anti-Gide.

Gidovým typickým hrdinou je člověk, který se nechce nechat svázat žádnými pravidly (Imoralista). Často si bral náměty z antiky (Prométheus špatně připoutaný, Oidipus ad.). Za nejvýznaměnší je pokládaný experimentální román Penězokazi, který je psaný inovativní moderní formou. Gide později napsal i esej Deník Penězokazů, ve kterém vysvětlil své tvůrčí postupy při psaní.

Další zajímavá osobnost, průkopník a inspirátor. U nás vyšlo jen několik knih, z nich bych si ráda přečetla buď Penězokaze nebo Návrat ze Sovětského svazu. Jinak bych sem určitě připsala ještě Pozemské živiny, což je taková lyrická proklamace Gidovy životní filozofie.

To Read List:

Gabriela Mistralová: Vzkazy (výbor z díla), Odeon 1970

Herman Hesse: Siddhárta, Argo 2003

André Gide: Penězokazi + Deník Penězokazů, Odeon 1968

André Gide: Návrat ze Sovětského svazu, Družstevní práce 1936 (celkem 8 vydání!)