Mezi vlky (2011)

Film s českým názvem Mezi vlky (v originále The Grey) byl natočený podle povídkové předlohy Iana Mackenzieho Jefferse Ghost Walker, kterou po úspěchu filmu přepsal na novelu se stejným názvem jako film, The Grey. Dramatický, téměř hororový příběh je zasazený do překrásné, ale kruté přírody Aljašky. Sem lidé nepatří. Zde je království sněhu, mrazu a vlků, kteří hned od začátku dávají vetřelcům najevo, že nemají šanci… Takže je nutné, aby zapomněli na svoje nesmyslné chlapské hádky a začali něco dělat, aby přežili. Ale co?

Knihu jsem nečetla, nebudu je nijak srovnávat. Její autor se podílel i na scénáři filmu, předpokládám tedy, že se od sebe příliš neliší.

Pozor, článek obsahuje SPOILERY!

Příběh

Úvod do situace je přímo čítankový: Ottway (Liam Neeson), nešťastný po ztrátě své milé, se přidá jako lovec vlků k těžařské společnosti kdesi na Aljašce. Při odletu zpět do civilizace letadlo v bouři havaruje a osm mužů se ocitne v pustině uprostřed trosek, mrtvol, sněhu a mrazu. A taky smečky vlků, jak záhy zjistí.

Protože nefunguje žádné spojení a není moc naděje, že by byli vyslaní nějací záchranáři (a navíc se cítí ohrožení vlky), vydá se skupinka k lesu, který je vzdálený pár hodin cesty. A potom se snaží dostat někam, sami ani neví kam. Jeden po druhém ale umírá, buď přímo po napadení vlkem, nebo vyčerpáním a zimou. Až zůstane jen jeden…

Na tu chvíli vlastně všichni čekáme. Až si to s vlky rozdá sám Ottway, který celou dobu skupinu vede a jako jediný trochu ví, co vlci udělají a jak na ně. Jenomže… tady film končí. Jakože cože?

Logika vnější a vnitřní

Film je mixem trosečnického survivalu a dramatu zvíře (příroda) X člověk. To už tu samozřejmě párkrát bylo (i když nikdy ne přesně takto): Útěk ze Sibiře (2010), Revenant (2015) nebo Na ostří nože (1997). Tentokrát je do děje vržena skupina docela drsných mužů, kteří ale nedělají skoro nic, pokud jim to neřekne hlavní hrdina – ten jako jediný nemá šok z havárie, hned ví, jak se zabezpečit… To mi příliš realistické nepřišlo.

Pochopitelnější už bylo to, že pouze Ottway rozumí vlkům. Tedy ve filmu. Podle mého názoru jsou jeho rozumy trochu vybájené a film byl za to, jak vlky vykresluje, několikrát kritizován. Vlci se tu totiž snaží ukázat vetřelcům ve svém území svoji dominanci. Nenapadají lidi kvůli tomu, že by je chtěli sežrat – loví je. Snaží se je zabít. A to proto, že jsou příliš blízko (tedy do 30 km) jejich doupěte. Kdyby se mužům podařilo utéct z tohoto okruhu, nechali by je být. Jenomže ani Ottway netuší, kterým směrem je doupě a kam tedy prchat.

Ostatně utíkat pryč od doupěte je to jediné, o co se snaží. Pozor, vlci! Utečeme od letadla k lesu… Rozděláme oheň, toho se bojí. Jsou za námi, musíme vpřed, což znamená přes smrtící propast. Najednou jsou i za propastí (to nemuseli skákat a lozit přes propast, ale mohli to klidně obejít). Musíme k řece. Musíme skočit do ledové vody (což se prakticky rovná smrti, nebo ne?). Musíme utíkat (ano, utíkat, boříc se v kyprém sněhu a snažit se utéct lehkonohým vlkům – ale kam???)…

Když přijmeme logiku “musíme co nejrychleji pryč od jejich doupěte a nezastavit se kvůli ničemu a nikomu” a zapomeneme, že reálně by to nejspíš všechno fungovalo jinak a hlavně že řešení jejich situace by logicky mělo vypadat úplně jinak, můžeme si příběh užívat. Střídavě je to drsná vyvražďovačka a střídavě si užíváme romantické, emocionální chvilky ve flashbacích hlavního hrdiny. Napětí se dá krájet, zranění jsou syrově realistická, každou chvíli může někdo zemřít…

Na co ale při všem tom utíkání zapomněli? Na boj. Ať už jsem 29 kilometrů od vlčího doupěte, nebo přímo v něm, ať už jsou to krásná a inteligentní zvířata, nebo krvelačné bestie, já jsem člověk s mozkem! Nebudu utíkat po krajině, kde jsou vlci 10x rychlejší (ustupovat ano, ale ne bezhlavě), nebudu skákat do propastí a hlavně se nebudu zkoušet bránit proti vlčím tesákům holýma rukama!

Už na začátku si mohli vzít z trosek cokoliv, co by se dalo použít jako zbraň. Dobře, odstřelovací puška nepřežila pád – ale co nějaká trubka? Skleněná lahev? Kus plechu jako štít? Nebo aspoň ten nůž? Ne, důležitější je vzít peněženky mrtvých kamarádů, abych mohla něco odevzdat jejich rodinám. Když ovšem přežiju… Když došli do lesa, nasbírali si spoustu dříví na oheň, ale nějakou větev, se kterou by se mohli bránit, nenašli. Jistě že je logické snažit se dostat pryč, jistě že kdyby se na ně vrhla celá smečka, tak se neubrání ani s klacky a štíty – ale celá smečka se kupodivu nevrhla ani jednou. Vlci je napadali se záměrem ukázat svoji odvahu. Nebylo to obvyklé vraždění. Byl to souboj cti. Což se ukázalo i úplně na konci.

Hodnocení

Z tohoto filmu mám hodně rozporuplné pocity. Silně pokulhává v logice. Celou dobu jsem si říkala: proč neudělali tohle? Já bych to udělala. A tohle bych zase nedělala. Dá se to přijmout s tím, že ve vypjaté situaci člověka logické řešení prostě nenapadne. A nebo přijmout jinou logiku tohoto filmu, která nestaví na realističnosti chování zvířat ani lidí, ale na vyprávění příběhu hlavního hrdiny – od zlomeného muže (pravý důvod se odhalí až v závěru), který by si byl schopný vystřelit mozek z hlavy vlastní puškou, přes muže, který se vzchopí, aby pomohl přežít ostatním, až k muži, který se rozhodne bojovat.

Nelíbilo se mi celkové ztvárnění vlků, ať už tím, že byli vylíčení jako krvelačné potvory, nebo tím, že to vlastně nebyli vlci, jako opravdová zvířata, ale byli naanimovaní. S láskou jsem vzpomínala na mistra v oboru práce se živými zvířaty, Jean-Jacquese Annauda, který ve filmu Totem vlka nechává skutečnou vlčí smečku provádět neskutečné lovecké kreace. A snaží se vlky pochopit a zobrazit co nejlépe. Tady mohla figurovat jakákoliv vyfantazírovaná monstra, klidně nějací hnusáci z vesmíru, a bylo by to pořád to stejné – jen by hrdina nemohl tvrdit, že se mu mstí za to, že zabíjel vlky při práci u vrtu.

Přesto mě film Mezi vlky chytil za srdce. Je mistrovským dílem, pokud se zaměříme na atmosféru, nervy drásající napětí, syrovost a nádhernou aljašskou přírodu. Dokonale ladí také minimalistický hudební doprovod z dílny Marca Streitenfelda. Skvělá je i kamera, která střídá realisticky roztřesené sekvence při havárii nebo útěku s panoramatickými záběry drsné, ale překrásné přírody. Extra sympatický Liam Neeson a jeho herectví celý film extra silně táhne ještě výš. Když zapomeneme na realitu a ponoříme se do příběhu, zapomeneme chvílemi i dýchat…