Nechat se ukecat, abych oslavila silvestr a příchod nového roku jinak než v kruhu nejbližší rodiny, v klidu a domácí pohodě? Ze všech lidí, kteří na té oslavě měli být, jsem znala L. a prcka a pak už jenom jednu jedinou rodinu (a Katku H., ale to jsem dopředu netušila, že tam bude). Já, introvert, na párty se spoustou cizích lidí? Někde, kde to neznám a kde nevím, co se bude dít? To zavání porušením všech mých váhavých zásad, překonáváním obzorů a velkým dobrodružstvím! Takže… vlastně proč ne?
Na novoroční výlet do Rudky u Kunštátu jsme vyrazili už ve čtvrtek 30. prosince 2015. Přece jen, když už jedu takový kus cesty, tak si to tam chci trochu užít. Z Brna je to sice autem kousek, ale bez auta pěkné dvě hodinky s báglem na zádech. Vláčkem do Letovic a pak ještě kousek minibusem.
Do bývalé rudecké Jednoty, kde se všechno mělo odehrát, jsme dorazili až navečer a seznámili se s prvními lidmi. Zatím byl klid. Dokud nevkročil do dveří Sysyn z Čankišou drnkající na stolní citeru a za ním Floris s cylindrem na hlavě… Objímalo se, děcka začaly řádit, někdo vytáhl kytaru, Sysyn nám dokázal, že skvělý hudební nástroj se dá udělat i z gumy (natažené paprskovitě na podstavci stojícím na šamanském bubnu). Zábava se protáhla dlouho do noci. A to byl teprve začátek.
Na silvestra jsme chtěli hned ráno (teda jako dopoledne) na výlet. V plánu byl sedmikilometrový okruh lesem, ale foukal nepříjemný mrazivý vítr. Došli jsme jen k “jeskyni blanických rytířů“, což je největší rudecká atrakce, v zimě bohužel zavřená. Potom jsme to vzali přímo nahoru lesem k (také zavřené) rozhledně Milenka, přes vymrzlé pole podél okraje lesa až na druhý konec Rudky. Svítilo sluníčko, děcka hrály dračí doupě a mačkaly marmeládu z přemrzlých šípků. Kvůli větru jsme ale byli rádi, když jsme kolem nádherných starých statků po čtyřech kilometrech zahnuli domů.
Odpoledne začali postupně přijíždět další a další lidi, s dítětem za jednu ruku (nebo na ruce) a s pekáčem něčeho dobrého v ruce druhé. Částečně to byli místní, z místní lesní školky, částečně přátelé a přátelé “někoho”. Samí zajímaví, akční, milí a krásní lidi. Hudebníci, tanečnice, keramici, novinářky, masérky, homeopatičky, aktivisti… Sluníčka. Alternativci. Zimní chodci. Setkání přátel. A já, místo abych jako introvert někam zalezla, jsem si lebedila. Skvělí lidi. Skvělá energie.
Vytáhli jsme zásoby, nakonec se toho doneslo mnohem víc, než se mohlo sníst. Asi 8 druhů pomazánek, několik salátů (nejlepší byl ten z červené řepy a burákového másla od Světlany z Good Karma Catering), jednohubky, štrůdly, oříšky, zelenina, pizza s cuketou, neskutečně dobrý zelák, víno, islandská lišejníkovice a samozřejmě spouuuusta cukroví, klasického i “zdravého”. Většina z toho veganská nebo aspoň vegetariánská. Super!
Vybírání peněz na provoz Jednoty do klobouku (“neřikej, neřikej, ukaž jak frajer seš velikej…”). Půlnoc jsme nějak nestihli, takže jsme si ji s asi pětiminutovým zpožděním odpočítali na zmrzlém zápraží sami. Zase objímání, teď už vlastně nových přátel. Přípitek a vypuštění pár petard (na místní ohňostroj jsme neměli). Děcka s prskavkama a já s Friskem. Potom novoroční věštění ze stromového tarotu a užnevímco. Všichni v pohodě a ve svobodě.
Nový rok začal pohledem z okna – sníh! Ranní jamování, v hlavní roli opět Synákovi. Děcka si šly užít sněhu, my jsme se po poledni vydali doprovodit Klárku s jejím prckem na zádech přes Nýrov na vlak. V Nýrově jsme to stočili do lesa, přibližně po zelené a žluté (ale často úplně jinak, ještě že mám GPS).
Přes partyzánský bunkr a pravěké hradisko Strážný (musela jsem si projít valy, neskutečný zážitek), potom dolů na rozcestí, nahoru do kopce a po zvířecích stezkách, borůvčím, po vrstevnici, kde jsme sledovali vlčí stopu, zase na žlutou a proti proudu Sebránku do Rudky. Cestou jsem si šlápla do potoka a pak už se pomalu šeřilo, takže ani adrenalin nechyběl. Ale došli jsme v pořádku. Celkem asi 9 km.
Doma nás už čekala novoroční čočková polévka v dvojím provedení (marocká a ne-obyčejná), poprvé jsme jedli v kruhu, už nás bylo míň (místní odešli hned po silvestru). Odjíždět se nikomu ještě nechtělo, večer děcka stavěly domečky z matrací a my dospělí blbli se zvířátkovou pantomimou a pak jsme se nasmáli u takové jednoduché, ale vtipné karetní hry. Úplně na závěr nám Sysyn zahrál na proděravěné brčko (v jeho podání to znělo skoro jako saxík) a šlo se spát.
Poslední den ráno někdo vytáhl plotnu na palačinky a smažila se snídaně. Pak už se jenom uklízelo a loučilo. Já si obula svoje ne úplně dosušené boty, cestou v nich promrzla a doma večer lehla s chřipajznou. Ale ani tak nelituju. Zbourala jsem všechny svoje zdi, vyšlápla si mimo zajeté koleje, vylezla out-of-box (za poslední měsíc už poněkolikáté) a měl jsem se krásně.
Díky za všechno!
Chci napsat komentář