Ondřej Netík: Hříšky bílé lišky

“Sedm příběhů a sedm liščích hříchů. Sedm romantických bajek jako čtení na dlouhé večery, kdy hříšné myšlenky nedají spát. Bílá liška přišla s prvním sněhem a s poslední tající vločkou zase odejde do světa dávných bytostí. Příběh lišky je knihou o milostných hrách, o marné snaze svázat sny a intimní touhu do pravidel.

Tohle je příběh jediné zimy.
Příběh kouzelný a citlivý.
Příběh lidský i amorálně necudný.
Příběh z trochu romantičtější současnosti.” [1]

Vypravěčství

V úvodu jsem použila vlastní slova autora, protože jsme se v debatě o paranormálních romancích a liščích vílách shodli, že právě autor zná svoji knihu nejlépe. U Ondřejových knih to platí dvojnásob. Tento renesanční člověk má nastudovanou různou symboliku a magické systémy lépe než já, která jsem to měla jako náplň studia (nene, nestudovala jsem v Bradavicích, ale religionistiku na FF MU), a vyprávění příběhů je pro něj víc než prostá záliba nebo mechanické řemeslo.

Ondřej chápe vypravěčství jako mystické umění, spojené s předáváním zkušeností a duchovním růstem. Vcelku dobře to ilustruje jeho trilogie Sanatorium podvržených, které nás postupně provází dětstvím, dospíváním a dospělostí – tyto etapy ale autor nechápe jako časové úseky, spíš jako vývojová stádia duše každého člověka. K prožívání jakého příběhu nás strhne tentokrát? Jaké poselství zašifroval do své šesté knihy s lechtivých obrázkem na obalu? Nechám opět promluvit autora:

“Necudně romantický příběh o kmotře lišce, která neznalá lidské morálky, se se svou naivitou a až zlomyslnou rozmarností plete do nejintimnějších lidských vztahů, když plní člověku jeho tajné a nikdy nepřiznané sny. Jak narůstají její viny, mizí poslední slepice a roste vztek starousedlíků osamělého městečka v současných kulisách, schyluje se ke konfrontaci s bytostí znalou kouzel.” [2]

Žánr

O Ondřejovi se ví, že rád překračuje hranice žánrů. Část jeho tvorby by mohla spadat do New Weird (nově vznikající žánr, kde se prolínají prvky fantazy, scifi, hororu, často se odehrává ve stejném prostředí jako urban fantazy a postavy/nestvůry bývají často různě pozměněné nebo proměňující se), ale tato kniha má k tomuto temnému žánru daleko.

Ale k čemu má blízko? Na první pohled povídky připomínají pohádkové bajky. Pohádky to ale nejsou, alespoň ne ty pro děti. Konce příběhů nejsou vždy šťastné (vlastně ani není určeno, kdo je kladný a kdo záporný hrdina). A v každém příběhu najdeme sexuální scénu, někde podanou méně, někdy trochu více explicitně, ale vždycky velmi vkusně (a většinou velmi lákavě). Každopádně dospělý čtenář se může těšit!

O bajky také nejde. V bajkách vystupují zvířata, tady vystupují obyčejní lidé a liška. Liščí víla. Bytost z divočiny, která se může proměňovat do různých podob. Nadpřirozená bytost, která mi trošičku připomněla Naruta. A která vstupuje do vztahů a intimních kontaktů s lidmi. Proč? Aby je něco naučila? Potrestala? Splnila jim přání? To není jednoznačné.

Ondřej mě pobavil svým tvrzením, že napsal vlastní verzi paranormální romance, takovou Twilight ságu naruby. Ale to bylo skutečně jen pro pobavení, i když i v tom kousek pravdy je. Jenže liščí víla nezachraňuje svět, nebojuje válku mezi nadpřirozenými rasami, nemá dokonce ani napřirozené nepřátele [3] – úplně jí stačí bystrá bylinkářka a nedostatek slepic (i když v závěru určité náznaky nadpřirozeného nepřítele jsou).

Nejblíž pravdě asi je, že jde o soubor poetických povídek s fantastickými a erotickými prvky. Každá z nich by se dala číst i samostatně, ale zároveň tvoří jeden celek, jako kamínky v mozaice. Liščí drzost se stupňuje a její identita pomalu odhaluje. Povídkami prolínají některé postavy, odehrávají se ve stejném prostředí a ve stejném čase (během jedné zimy) a možná je spojuje i jedno téma. Jaké?

Vrstva po vrstvě

Vydejme se rozplést vrstvy liščích příběhů. Ondřejovy knihy se obvykle vyznačují velkou vnitřní svobodou a bezbřehou imaginací uvnitř textu, ale zároveň přísnou sevřeností vnější formy (např. význam nadpisů kapitol, jak jsme to mohli vidět u jeho knihy Kejklíři léta), symboliky a charakteristiky postav a jejich vzájemných vztahů.

To částečně naplnil i v této knize, protože podtituly kapitol dávají jasně na srozumněnou, o jaký vztah mezi postavami půjde: Mladá dívka a mnohem starší muž, Dívka a její bratr, Dvě dívky, Dívka a násilníci atd. Také charaktery některých postav jsou dané, představují většinou celou společenskou skupinu: konvencemi svázaní obyvatelé maloměsta (tvrdohlavý statkář, úslužný majitel penzionu a jeho pubertální dcera atd.), zdánlivě svobodní, ale svými vlastními pravidly svázaní cikáni (mírně naivní mladá dívka, její bratr – koňský handlíř, stará vědma a kulhavý ochlasta) a svobodomyslná bylinkářka, která se vyzná v kouzlech, ale nenechává se jimi spoutat – možná i proto, že nepatří ke starousedlíkům.

Mě ale víc zajímala jiná věc: když se kniha jmenuje Hříšky bílé lišky a kapitol je 7, nebudou příběhy variacemi na 7 smrtelných hříchů, jak je známe z křesťanství? Snad bych v příbězích i jednotlivé hříchy poznala (první – lakota, druhý – závist, třetí – lenost, čtvrtý – zlost…), ale vzhledem k celkovému vyznění, kdy autor nijak hříšky morálně nehodnotí ani netrestá (dokud nepřesáhnout určitou míru), spíš se nám snaží naznačit, že se máme víc oddat životu a spontánnosti, než vypočítávat porušení strnulých pravidel, jsem tuto linii přestala sledovat.

O čem to teda bylo?

Přemýšlela jsem nad tím, proč se liška chová, tak jak se chová, ale odpověď neznám. Ještě v první kapitole jsem si myslela, že chtěla vrátit v platnost prastará pravidla a vnést trochu vzrušení a smyslu do života jednoho osamělého starého muže, ale v dalších kapitolách si zahrává s různými lidmi a svoje hry hrotí až do krajnosti, když se z lidí stávají otroci jejích rozmarných choutek. Ve chvíli, kdy překračuje hranice (možná podle pravidla “svoboda člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého”), už ani vypravěč není k její svobodomyslnosti a spontánnosti tak shovívavý jako to vypadalo na začátku a liška přece jen dostává na pamětnou.

Kniha tedy není oslavou bezbřehé svobody, ale spíš svobody v rámci prastarých pravidel o neubližování. Ano, můžeme si plnit svoje sny a nevyřčené touhy, dokonce můžeme provokovat ostatní, aby také byli spontánnější, ale jednání, které ubližuje, probouzí k činnosti vyšší, věčné autority. Možná osud, karmu, bohy, archetypální bytosti – nebo kým jsou vládci ročních období, vládce západu Handlíř nebo Kartář? Přiznám se, že o těchto postavách bych se ráda třeba v příští knize dozvěděla víc.

Můj dojem

I přes to, že celkový nápad, vyznění i zpracování liščích příběhů hodnotím nadstandardně kladně, kniha se mi nečetla tak lehce a příjemně jako předchozí Kejklíři léta. Ale docela pravděpodobně to je jen můj subjektivní dojem z toho, že za prvé – jsem měla (bohužel) k dispozici autorský rukopis ve wordu, ještě bez zásahu korektora, obojí mi čtení ztěžovalo. Za druhé to bylo využití veršů a slovenštiny pro odlišení dialogů jednotlivých postav a pohádkové trojité opakování některých motivů, což mě poněkud vytrhovalo od plynulého čtení.

A za třetí to bylo právě ono zobrazení lidských vztahů v jejich nahotě, ať už jde o svádění a sex nebo předsudky a zlost a pohrávání si s lidmi až k jejich zotročení, což je pro mě osobně asi něco, co mě nutilo držet si odstup. Nedokázala jsem si (snad mimo bylinkářky) ani najít oblíbenou postavu, občas mi unikala motivace jejich jednání a moje pocity se houpaly od “jo, liško, sveď toho maloměšťáka” přes “dej jim pokoj ty potvoro” až k “chudák lištička, nechte ji být”. Celkové vyznění ale bylo poměrně laskavé, takže to “za třetí” musím knize odpustit.

I když jsem chvílemi nechápala smysl a nakonec došla k tomu, že toto není úplně můj šálek kávy, že se mi víc líbí Ondřejovy temnější knihy nebo naopak jeho hraví Kejklíři než tento místy provokativní, pohádkový příběh o liščí víle, musím pochválit autorovo vyzrálé vypravěčské umění i originalitu námětu a konstatovat, že kniha si svoje čtenáře, kteří se budou bavit příběhem a erotickými scénami (a obdivovat krásné eroticky laděné obrázky) nebo odhalovat liščí tajemství, určitě najde.

Tak zkuste na chvilku překonat svůj stud a poslechněte pozvání bílé lišky na neobvyklou pouť do neznámých koutů našeho známého světa i naší vlastní duše!

“Z kraje mýtů, já, kmotra liška bílá,

bych ti synáčku o lidském světě vyprávěla.

…

Já sedm hříchů spáchala, dle jejich přání,

pomohla jim překročit, co stud jim brání.

Sedm hříchů spáchala, v rituálu páření

jak prošly mi, to dávám ti k zvážení.

V příbězích sedmi, kteréž ti budu vyprávět.

Tak poslouchej, jaký je ten lidský svět…” [4]

Poznámky

[1] Ondřej Netík: Vypravěč mysteria: Příběhy bílé lišky. http://vypravec.mysteria.cz/index.php?id=42

[2] tamtéž

[3] Paranormální romance a fantazy. http://deti-noci.cz/2012/03/literatura/studie/paranormalni-romance-a-urban-fantasy/

[4] Ondřej Netík: Hříšky bílé lišky, Dodatky

Ondřej Netík: Hříšky bílé lišky

České vydání: Mytago, Ostrava, 2014

Web autora: http://vypravec.mysteria.cz/

Kde koupit: