Autorské vyprávění Petry Dvořákové

Píše o tom, co přináší život, pokouší se pro sebe i pro druhé pojmenovat tíživé problémy a své vlastní životní zkušenosti, které prožila a přežila. Leukémie jejího malého syna, mentální anorexie, rozvod, tragická ztráta nového partnera. Nenápadná drobná žena otevřeně vypráví o svém životě a svých knihách a my jen sedíme a hltáme každé její slovo – a narůstá v nás víc než obdiv…

Třetí autorské čtení v rámci festivalu I kráva má svou knihu, které jsem letos navštívila (o druhém ještě stručně napíšu později). V besedě v téměř domáckém prostředí kavárny Limbo Petra Dvořáková hned na začátku vyvrací svůj vlastní mediální obraz: jejím cílem není bojovat proti víře nebo šokovat, což jí bývá někdy podsouváno. A začíná vyprávět, jak to všechno je doopravdy…

První kniha, kterou napsala, se jmenuje Proměněné sny. V roce 2007 za ni obdržela cenu Magnesia Litera. Nyní jsme ale teprve na začátku, ještě před tím, než začala psát. Jako 14letá se chtěla stát řádovou sestrou, zaměřující se na ošetřování nemocných. V klášteře nezůstala, ale povolání zdravotní sestry vykonávala – až do doby, kde její tříletý syn onemocněl leukémií (Petra Dvořáková raději hned zdůraznila, že syn boj s touto nemocí vyhrál, abychom nebyli příliš vyděšení).

A tehdy, když prožívala tyto těžké chvíle, se začal měnit její postoj k víře i k církvi. Když zjistila, že lidí, kteří procházejí podobným vývojem, je více, začala zapisovat jejich příběhy. Z nich potom vznikla kniha Proměněné sny – ne jako účelové rýpání do katolické církve (od které se nikdy zcela neodklonila), ale jako něco, co vychází z toho, co sama prožívala… Přesto se našlo mnoho lidí, kteří se cítí dotčení, a neváhají Petru Dvořákovou za její knihu kritizovat nebo zcela zavrhnout.

Poté, co obdržela Magnesii Literu, nabral její život nový směr. Dostudovala vysokou školu (potěšilo mě, že studovala skoro totéž, co já – filosofii a religionistiku na FF MU) a začala pracovat jako copywriterka, PR manažerka (pro Banku pupečníkové krve ČR) a spisovatelka na volné noze.

Ve stejné době se ale potýkala s dalším životním problémem: mentální anorexií. Svoje i cizí zkušenosti opět sepsala do knihy s názvem Já jsem hlad. Snažila se poukázat na cesty, které vedou směrem k anorexii, a knihu psala s cílem pomoci dalším lidem, aby se těmto cestám vyhnuli. Stejně jako u první knihy vyvolala nejen zájem médií, ale právě i lidí, kterých se téma týká, a stejně jako u první knihy mnohým z těch, kteří se jí ozvali, také pomohla.

V podobném duchu pokračuje i její třetí kniha Julie mezi slovy. Tentokrát jde o knihu určenou dětem (mimochodem, získala za ni Cenu učitelů a Zlatou stuhu za beletrii pro mládež 2014). Dětská hrdinka v ní popisuje rozvod rodičů, sžívání s novou rodinou, šikanu ve škole, problémy s porozuměním dospěláckým slovům atd. I přes to, že Petra Dvořáková knihu psala v době, kdy tragicky zahynul její nový partner (když nám toto prozradí, můžeme už jen vydechnout: ach…, není to na jeden osud až příliš?), je kniha poměrně odlehčená a humorná.

A stejně jako v případě knihy Já jsem hlad jezdí autorka na besedy s lidmi, kteří řeší stejný problém, a kterým tyto besedy pomáhají, tak tady jezdí většinou na besedy s dětmi, které se jí svěřují s problémy doma i ve škole. Petra Dvořáková má sice velmi drsný osud, ale drsný osud vepsaný do knih a vyprávěný lidem společně s nabídnutou možností kontaktu, je alespoň pro ty, kteří se s touto neobyčejnou ženou mohou setkat, nakonec velkým přínosem…

Na konci ponechávám tyto tři tečky, protože nedokážu slovy vypsat dojem, který ve mně celé toto setkání zanechalo.

Paní Petro, děkuji!