Report z VeganFestu

V první polovině března proběhl v Brně VeganFest. Jste vegani, vegetariáni? Já (zatím) ne, i když k tomu mám blízko. Když mi bylo 12, dostala jsem od babičky svoji první vegetariánskou kuchařku a můj jídelníček se začal postupně měnit. Někdy bez masa vydržím týden, někdy půl roku. Nejde mi ani tak o chuť, jako o zvyk a možnosti a taky o sílu řešit i jiné problémy než jen ty svoje .

Věci se musí měnit postupně, všechno má svůj čas. Co třeba teď? VeganFest mi vrátil před oči všechno co jsem věděla už před těmi dvaceti lety a v různých životních obdobích jsem to různě naplňovala, různě se tomu přibližovala a vzdalovala a řešila a neřešila.

Času je vždycky málo. Nakonec jsem z celého programu zvládla jen několik veganských přednášek. Navíc jsem totiž uspořádala jednu přednášku vlastní a zašla na sraz blogerů v Chajovně, kde jsem taky o tomto tématu popovídala.

Zaprvé jsem si nemohla nechat ujít moje oblíbené Vegan Fightery na Skleněnce. Svou úžasnou kondicí dokazují, že veganství rozhodně není překážkou k tomu, aby člověk dělal sport (třeba thai box nebo bodybuilding) na nejvyšší úrovni a k tomu se věnoval dalším činnostem – chodil do práce, zkoušel s kapelou, vychovával děti atd. Navíc je z nich cítit určitá moudrost a pokora.

Síla je v soucitu…

Zadruhé hned po Vegan Fighterech začal mluvit Vladimír Futák, trenér karate a otec dvou malých veganů. Zatřetí jsem se musela hluboce zamyslet na přednášce Mgr. Martina Jelínka v Kupé Orient s hóóódně dlouhou diskuzí – o tom že nepotřebujeme ani mléčné výrobky a o tom že nakonec je vše jen informace nesená energií a že i půst je důležitá složka jídelníčku. A mě to všechno začínalo zapadat, protože to všechno už jsem vlastně kdysi věděla. Jenomže mít znalosti nestačí. Důležitá je praxe, vytvoření návyku a život.

Začtvrté jsem zůstala “uvytržení” z minimalistické přednášky “Etické veganství bez výmluv a život s malým veganem”, kterou měla Jitka Urbanová opět na Skleněnce. Takhle vypadá život bez kompromisů. Paní měla na ruce vytetované 269. Je to odkaz na 3 mladé lidi z Izraele, které ty věci kolem “produkce masa” nenechaly lhostejné. Holokaust stále ještě neskončil…

A zapáté Michal Kolesár v raw veganské restauraci Kiwi. Dospělej namakanej chlap, kterej skoro brečí, když vypráví o hrůzách, které viděl a které my vidět nechceme, a na které má jedinou odpověď: ber slepici a běž. Než tohle odsoudíte (jako jsem to měla tendenci odsuzovat i já), doporučuju pročíst jeho eseje.

Takže je čas? Myslím že ano. Zvlášť když jsem potkala tolik lidí, kteří jsou v tomto zásadoví a navíc i zdraví a v kondici. Přechod k vegetariánství (a možná později i k veganství) je pro mě pouze přirozeným dalším krokem na cestě ke zdravějšímu jídelníčku, zdravějšímu tělu a zdravější duši.

Zdravím všechny na všech cestách. Důležité je to že jdeme.

Lenny