Tanec a handicap: den první

“Netančím, abych byl šťastný. Jsem šťastný, protože mohu tančit.” Tento citát Rudolfa Nurejeva je mottem festivalu Tanec a handicap, který propojuje integrované soubory z České a Slovenské republiky. Jeho už třetí ročník dnes v brněnském divadle Barka vyvrcholí galavečerem s podtitulem Geometrie.

Jaký byl den první, ve kterém se divákům představily soubory Len tak tak z Bratislavy a studenti Výchovné dramatiky neslyšících z JAMU Brno? Jaký vlastně může být tanec handicapovaných? Dnešní reportáž bude minimalistická – jen dojmy a pocity…

TABU

První část večera – bratislavský soubor Len tak tak a jejich pohybová inscenace TABU. Bylo to velmi zajímavé. Nutilo to k zamyšlení. Bylo to intimní – bylo to o těle, jeho nedokonalostech a tabu. Bylo to progresivní, vynalézavé. A bylo to krásné.

Každý z nás má telo.
Každý z nás má tabu.
Koľko tabu znesú naše telá?

Skupina Len tak tak vznikla v listopadu 2007 jako neformální, integrovaná taneční skupina v zařízení komunitní rehabilitace Gaudeamus v Mokrohájské ulici v Bratislavě. Cílem skupiny je zprostředkovat tanec lidem s fyzickým postižením a vytvořit tak podmínky pro jejich umělecké vyjádření. Limit má potenciál vytvářet sílu a přidanou hodnotu – a to platní i pro limit fyzického postižení. Prostřednictvím spolupráce a vzájemného kreativního procesu v tanci chtějí přispět k větší integraci lidí s fyzickým s postižením a bez něho.  Skupinu tvoří devět tanečníků, z toho tři jsou tělesně postižení.

httpv://www.youtube.com/watch?v=MzGH21OZl5Q

Pro mě bylo přestavení trochu překvapením. Jsem sice člen organizačního výboru festivalu, ale handicapované lidi jsem dosud tančit neviděla. Byla jsem zvědavá. A pak překvapená, jak lehce se během představení smazaly rozdíly zdravý/handicapovaný.

Stále mám před očima několik momentů: “zdravá” tanečnice pochybuje o svém těle, něco mu chybí. Nasazuje si na hlavu “protézu”, teprve potom může tančit. Druhý moment: zoufalá dívka se nedokáže srovnat se svým tělem. Připadá si tlustá, vysoká nebo malá… Handicapované tanečnice, sedící na vozíčcích, se jen usmívají.

A třetí moment: maličká žena přichází na pódium a tančí (je to ta paní z traileru k představení). Asi na ni všichni civíme, její proporce jsou prostě nezvyklé. Nakonec se otočí čelem k nám a řekne 2 slova: můj syn. Na obrazovce je fotka novorozence. Buch! To bouchlo něco v nás… Tabu.

Zlatý kolovrat

Druhá část večera patřila studentům Výchovné dramatiky neslyšících z JAMU Brno, kteří předvedli představení Zlatý kolovrat. Šlo o zdramatizovanou báseň Karla Jaromíra Erbena. A stejně jako většina básní z Kytice nešlo o žádné romantické veršíky, ale o pěkně krvavé drama! Celou dobu jsem si jen říkala: no páni! No páni! Bylo to naprosto dokonalé, navzdory minimálnímu rozpočtu velmi přesvědčivé a živé. Upřímně doufám, že vám sem budu moct nasdílet aspoň fotky, abyste nemuseli smutnit, že jste to neviděli.

I toto představení smazalo všechny hranice. Znaková (nebo gestová) řeč byla přímo integrovaná do děje, nebyl tam žádný tlumočník vedle. Bylo to velmi zajímavě a velmi působivě provedené – role Dory, její sestry a matky hrály loutky v životní velikosti, které vodily dívky v černých trikotech. Ty ale nezůstávaly mimo, ale gestikulovaly a tančily vedle loutek.

“Lesa pán” měl nádherný zvučný hlas, další temný zvuk vydával buben, hlavně v mezihrách. Místo kulis byly bílé panely, na který se klasickým meotarem promítaly krajkové obrazy lesa, zámeckých zdí, krve. Když odřezávali Doře nohy a ruce, teprve jsem si uvědomila, jaký je ta naše národní báseň krvák. Dexter hadra.

Pachole, které utíkalo na zámek a pak nabízelo zlé sestře části zlatého kolovratu, naopak rozesmálo. Prostě dokonalost. Na konci se soubor dočkal mohutného potlesku/třepotání lesu rukou (víte, jak se tleská neslyšícím?).

Den druhý

Den druhý je právě dnes, sobota 15. března. Od 20 hodin se v divadle Barka můžete setkat s dalšími pěti soubory a vidět všechno na vlastní oči. Přijdete?

Web festivalu: http://tanecahandicap.cz

Web divadla Barka: http://divadlobarka.cz