Top 10 knih z povinné četby

Po několikatýdenní pauze přicházím se čtvrtým dílem čtvrteční rubriky Top týdne, ve které vám představím vždy 10 mých nej knih, knižních postav atd., podle harmonogramu, který sestavila Luu z blogu Little Ramblings. Témat je 52, takže vystačí na celý rok. Dnešní téma mělo být TOP 10 knih z doporučení, ale protože z doporučení čtu většinu knih (pokud se v to počítají i recenze) a nakonec si to stejně nepamatuju, téma jsem trochu změnila.

Když se řekne DOPORUČENÁ literatura, vybavím si paní profesorku češtiny na gymnáziu. Neměli jsme totiž povinnou četbu (i když o ní píšu v titulku – pro lepší pochopení), pouze “doporučenou”, ze které jsme si měli přečíst ideálně jednu knihu ke každé maturitní otázce. Tahle paní profesorka mi toho do života hodně dala a tehdy mě literatura i čeština chytla – a už nepustila.

Četla jsem hodně, něco mě bavilo míň (třeba realistické romány), něco víc. Dokonce jsem chodila na volitelný seminář z literatury, kde jsme probírali hlavně (po)válečnou literaturu, existencialismus, absurdní drama atd. Na gymnáziu jsem poznala a zamilovala jsem si Jakuba Demla, Egona Bondyho a barokní českou poezii, i když to byla spíš moje iniciativa, ale k maturitě se to potom hodilo…

Top 10 knih z povinné (doporučené) četby:

1) Božská komedie

Božská komedie od Dante Alighieriho je raně renesanční klasika, pořád živá, i když byla napsaná už před neskutečnými 700 lety. Zvlášť popis pekla na mě udělal dojem, ten nápad s putováním a symbolismus utrpení kvůli jednotlivým proviněním je nepřekonatelný. Měl by znát každý. A až si to přečtete, podívejte se na animovaný film Dantovské peklo z roku 2010, který příběh hodně zajímavě rozvádí.

2) Hamlet

Netřeba představovat. William Shakespeare byl geniální nejen v tom, co sám vymyslel (třeba jeho milostné Sonety), ale i v tom, kde námět přejal ze starších pramenů (z básní, pověstí, románů, kronik, z Plutarcha atd.). Zpracoval skoro všechna základní témata, psal o lásce, žárlivosti, pomstě… Je to 400 let a vlastně se nic nezměnilo. Mám v plánu si někdy dočíst, co jsem od něho ještě nestihla, protože je mi čím dál sympatičtější – hlavně díky Pratchettovým knihám Soudné sestry a Dámy a pánové.

3) Proměna

Franz Kafka je tak trochu tajemná postava. Když jsem v Praze, jdu se podívat na místa, která odrážejí jeho přítomnost. Z Proměny si dodnes pamatuju svoje smíšené pocity, když jsem si přečetla první větu “Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z neklidných snů, nalezl se proměněn v jakéhosi nestvůrného brouka”. Trochu zhnusení, trochu zvědavost, jak to bude dál, a hodně obdiv k tomu, jak byl Kafka originální a svůj. To mi připomnělo, že jsem si chtěla přečíst román Kafka na pobřeží od Haruki Murakamiho. V Japonsku nám Kafku docela závidí…

4) Život a skutky Alexise Zorbase

Nikos Kazantzakis psal romány o duchovních tématech, i když většinou v nich byl k duchovnu (a zvlášť ke křesťanství a církvi – a k její otcovské autoritě, se kterou měl osobní problém) docela skeptický. Kristus znovu ukřižovaný je spíš o naivním socialismu a Poslední pokušení o tom, jak se Ježíš vyhnul ukřižování a žil dál klidným rodinným životem. Nejduchovnější je Chuďásek Boží, působivý portrét sv. Františka z Assissi. Alexis Zorbas je z trochu jiného soudku. Tento hrdý stařík sice v Boha věří (ostatně je to Řek), ale pěkně vzdorovitě. Kniha byla i zfilmována, v hlavní roli s Anthony Quinnem.

5) Jméno růže

Tuto knihu od Umberta Eca asi všichni znají, a pokud ne knihu, tak jistě film se Seanem Connerym v hlavní roli. Jméno růže je detektivka s mnoha vrstvami, která provokuje k vlastním interpretacím. Hodně lidem může přijít četba trochu nudná nebo nesnadná, protože obsahuje docela dost popisů, filosofických úvah a symboliky a není úplně jednoduchá na pochopení, já jsem se k ní ale naštěstí dostala až ve 4. ročníku a užila jsem si to.

6) Sto roků samoty

Myslím, že ani román Sto roků samoty od Gabriela García-Márquese nemusím dlouze představovat. Je to zásadní kniha magického realismu, kronika jednoho výjimečného rodu, reálné i nereálné osudy obyčejných i neobyčejných Kolumbijců na pozadí velkých dějin. García-Márques za román dostal Nobelovu cenu za literaturu. Já ho četla 2x a mám v plánu přečíst to i potřetí, protože je to kniha, ve které čtenář pokaždé najde něco, čeho si předtím ještě nevšimnul.

7) Tichý Američan

Další literární směr, který mě zaujal, je existencialismus. Četla jsem Exil a království od A. Camuse, teoretickou stať Existencialismus je humanismus od J.-P. Sartra, První a druhý sešit o existencialismu od V. Černého, ale nejbližším se mi stal Graham Greene, možná i proto, že mimo románů (Tichý Američan a Desátý muž) jsem si přečetla i jeho autobiografii Můj svět. Tichý Američan popisuje postupné přijetí zodpovědnosti za zvolené jednání. Také podle této knihy byl natočený zajímavý film (v hlavní roli Brendan Fraser a Michael Cane).

8) Egypťan Sinuhet

Knihu od Miki Waltariho jsem sice četla k otázkce z nejstarší – egyptské – literatury, je to ale historický  román, napsaný v roce 1945. Nejtlustší knížka, jakou jsem kdy přečetla – trvalo mi to celé prázdniny. Působí velmi starobyle, až pohádkově. Je o životě, politice, lásce… Pokud si ji přečtete, budete mít egyptské dějiny ze složitého období konce 14. st. př. l. (nástup a vláda Achnatona) v malíčku.

9) Host do domu

Nechci opomíjet ani českou literaturu. Za všechny povinné/doporučené básníky uvádím Jiřího Wolkera, protože k němu mám tak nějak skoro intimně blízko. Možná i kvůli osobě, která mi prvně recitovala Pokoru. Tuto básničku umím nazpaměť dodnes. Mohl by tu být i K. H. Mácha, Josef Čapek, Petr Bezruč, Jan Zahradníček, Sváťa karásek, Jiří Žáček, Ivan Magor Jirous… a úplně nejvíc by se mi tu líbil Jan Skácel, protožebyl Brňák a protože jeho básně znám a mám je v krvi, ale jen z doslechu a poslechu, sama jsem je nikdy nečetla. Takže Wolker.

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
“Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo.”

10) Válka s mloky

A opět za všechny české spisovatele jenom jeden, ale zato ten největší: Karel Čapek. Musel to být skutečně moudrý člověk. Ve Válce s mloky se nás pokoušel varovat, že když se lidé nespojí proti zlu, tak je zlo sežere. Trochu mi to připomíná Pána prstenů, a vlastně ano, bylo to napsané ve stejné době a týká se to stejného problému. Mimo tohoto sci-fi mám strašně moc ráda knížku Obyčejný život a v mé knihovně samozřejmě nemůžou chybět ani Hovory s T.G.M.

 

Dnešní knihy

Dante Alighieri: Božská komedie

Shakespeare, William: Hamlet

Kafka, Franz: Proměna

Kazantzakis, Nikos: Život a skutky Alexise Zorbase

Eco, Umberto. Jméno růže

García-Márques, Gabriel: Sto roků samoty

Greene, Graham: Tichý Američan

Waltari, Mika: Egypťan Sinuhet

Wolker, Jiří: Host do domu

Čapek, Karel: Válka s mloky

Obálky knih: www.kosmas.cz