William Faulkner: Svatyně

20/06/201521/06/2015

Podle ohlasů na českých literárních serverech prý nejslabší Faulknerův román, podle spisovatele F. Scott Fitzgeralda jedna z dvaadvaceti zásadních knih první poloviny 20. století. Každopádně jde o zajímavé dílo držitele Nobelovy ceny za literaturu, (komerčně) velmi úspěšný thriller, něco, co tehdy i dnes šokovalo a stále šokuje. Svatyně.

Když píšu že šokuje, nemyslím tím nic laciného nebo bulvárního, k tomu měl William Faulkner daleko. Svatyně budí pozornost svou syrovostí, opravdovostí (bohužel), nezvyklým úhlům pohledu (už jste si četli o tom, na co asi myslí holka, když ji někdo potmě znásilňuje?) a zamlklými náznaky těch nejhorších momentů. Fantazie jede naplno a cpe vás přímo doprostřed děje. Vnímáte strach, tmu, vnímáte jak jsou ti lidi divní a všehoschopní, chápete. Až moc dobře.

Podle některých kritiků si Faulkner celý děj vymyslel – jen proto, aby šokoval. Aby se kniha dobře prodávala. Podle všeho ale vycházel ze skutečného příběhu, který mu náhodou odvyprávěla hlavní postava, totiž znásilněná dívka. Asi mu to hodně leželo v hlavě. Navíc si na psaní dal hodně záležet. Hodněkrát román přepisoval, přeskládával, aby zachoval napětí.

Tím docílil toho, že se čtenář všechno dozví až na konci, až si srovná i další pohledy a dá si všechny střípky dohromady. Od začátku má spíš pocit, že mu autor něco zapomněl říct. Ne jednou, ale snad v každé kapitole, v každém odstavci. Postavy nedopovídají důležité věty, situace končí tam, kde chcete vidět víc a vracíte se k nim až po několika dalších kapitolách, kde se zase vracíte k něčemu jinému. Pro detektivní thriller dokonalý postup.

Asi je to i tím, že naše realita se od reality skoro 100 let starého amerického jihu hodně liší (naštěstí, naštěstí!). Nelegální palírny, nevěstince, vychlastané staré matrony, korupce jako norma, pohodlnost… Nebo je to pro nás známější víc, než bysme chtěli? Ale to není to podstatné. Při čtení si připadáte, jako by autor příběh vykuchal a nechal vám zahlédnout jen občas něco, jenom tolik, aby nic neprozradil dřív, než to má přijít.

A ani tak nevidíte všechno. Takhle třeba popisuje to, že jeden muž zastřelil druhého (což je vlastně hlavní zápletka, o tuhle vraždu tam potom jde, když za ni chtějí odsoudit jiného):

“…a vytáhl ruku z kapsy kabátu. Temple, která seděla v bavlníkových slupkách, nepřipadal ten zvuk hlasitější než škrtnutí zápalky: krátký, nedůležitý zvuk, který uzavíral celý výjev, celý tento okamžik, s hlubokou konečností, oddělil ho od všeho, a ona tam seděla…” (str. 89)

Výjev, který si musíte domýšlet. Zvuk a pak už jenom kouř od hlavně a ticho. Teprve když si to čtete podruhé, když už máte poskládanou mozaiku, víte, o co přesně se v té chvíli jedná nebo třeba co cítí hlavní postava výjevu (tedy sedící Temple).

Do té doby si říkáte: proč dělá zrovna tohle? Co se to tam teď, v této chvíli vlastně děje? Co se to děje s ní? A když si to přečtete potřetí, dojde vám i ta paralela: že pro tohoto člověka je zabít jiného tak snadné, jako škrtnout sirkou.

Podobně autor řadí celé kapitoly. Najednou vám začne vyprávět o nějakém člověku a vy teprve v další kapitole pochopíte, jakou roli bude v příběhu mít. Někdy skoro žádnou, občas je tam jenom proto, aby ta kapitola byla vyprávěná z jeho pohledu.

Svatyně je sice dokonale napsaná, ale docela depresivní kniha. Čiré zlo v podání skrčka s pistolí promění ve zlou (nebo aspoň ne-dobrou) i vystrašenou a do té doby vzornou studentku Temple. Lidi jednají ze strachu nebo z vypočítavosti nebo prostě z nedostatku morálky a cti tak, že spravedlnost nezvítězí. Počestní občané, kteří každou neděli chodí do kostela a každý týden chlastat, hrát, do bordelů a berou úplatky, stahují do své žumpy “ale vždyť to je normální” i ty, kterým to normální nepřipadá. Lidi lynčují jiné lidi. A (skoro) nikdo se jich nezastane….

Možná, že tohle všechno děsí čtenáře víc, než to, že se tam došlo ke znásilnění a vraždě. Protože v normální detektivce nějaká ta spravedlnost přijde. Nějaké útočistě (sanctuary), kam se před tím nebezpečím a hnusem můžete ukrýt, se najde. Ve Faulknerově Svatyni ne.

Tentokrát nebudu doporučovat. Svatyně není pro každého. Je to těžká kniha – námětem i zpracováním. Ale stojí za to.